Ne život a lidské zdraví, ale výroba, výroba a výroba

Pokud někdo nechápal, co se dělo ve sněmovně, která schválila Burešův ochranářský paskvil místo nového zákona o ochraně ovzduší, dostal během Otázek Václava Moravce (neděle 12. února) poměrně jasné vysvětlení.

Je to naprosto jednoduché: naši političtí zástupcové (od obecních zastupitelstev po parlament) nevědí, že lidé kromě toho, že musí vyrábět, musí také žít. A aby mohli žít, musí také dýchat.
Nic, co by odpovídalo tomuto prostému faktu, jsem včera z úst aktuálního ministra obchodu a průmyslu Martina Kuby, ani bývalého ministra téhož rezortu Milana Urbana ani v náznaku nezaslechla.  Naopak, jsouce zjevně zformováni letitou praxí "harmonického manželství" (ČSSD-ODS), oba do zblbnutí opakovali, jak je třeba zajistit konkurenceschopnost a nekomplikovat firmám život nesmyslným omezováním. Vše, co jen zavání ochranou životního prostředí, je totiž nesmysl.
Krásně to zformuloval rovněž prezident Hospodářské komory Petr Kužel, který pravil cosi v duchu, že teď společně musíme čelit nástrahám z Evropy, zejména těm, které souvisejí se životním prostředím. Jinými slovy - my musíme prodávat a vyrábět a vyrábět a prodávat, ochrana životního prostředí je nesmysl, druhořadá, naivní, krátkozraká...
Pěkně to dokreslil pan aktuální ministr, když pěstěným prstíkem bubnoval do grafu, který zobrazoval, jak by se mělo v budoucnu vyvíjet snižování emisí: jak my tady v Evropě budeme snižovat a snižovat, a až snížíme tak, že všechny firmy zavřeme, v Číně a Indii budou dál na kontrolu emisí kašlat.
Pan ministr jinými slovy nevěří, že v Číně a Indii existuje nějaká inteligence a naopak předpokládá, že jsou tam jen roboti, kteří od života víc nechtějí.
Asi málo čte.
Protože ona už dnes se i tam situace mění, možná by se autoři zmíněného grafu divili jak. Jakmile se totiž začne kdekoli obecně zvyšovat bohatství státu,a tedy i životní úroveň, začnou lidé chtít po tomtéž státu víc. A začnou sami trvat na zdravějším prostředí, v němž žijí. Ostatně stalo se to (a děje se) i u nás v české banánové.

Když dýchat, tak za průmysl. Občas i ten český...
Máme každý nějakou víru, páni ministři, potažmo prezidenti hospodářských komor, věří v čísla, účty, produkci a materiální hodnoty, k čemuž jim dopomáhej bůh. S pravděpodobností rovnající se jistotě vnímají lidi kolem sebe jen jako účetní položky, roboty, potažmo pracovní či výrobní síly s minimálními požadavky, nezbytnými k chodu a provozu těchto robotů.
Zejména v politice považuji takový pohled za nesmírně nebezpečný.
Leckoho zdvihlo ze židle páteční hlasování poslanců za KSČM. Proč? Přece všichni absolventi VUMLu mají dodnes v malíku, že lidé jsou jen pracovní síla, jinak vlastně nejsou k ničemu. Zarážející je, když tento pohled na člověka a lidské potřeby zcela veřejně přiznávají lidé, kteří se právě od stranických doktrín minulosti tak rádi a hlasitě distancují. Zdravý vzduch - podle toho, jak se v pátek snadno povedlo schválit Burešův pseudozákon o ochraně ovzduší - v žádném případě nepatří k tomu, co dnes naše politické zástupce na všech úrovních znepokojuje.

S dýcháním za jakýkoli průmysl do horoucích pekel
Ústa plná podpory českému průmyslu  mohou jistě potěšit velké znečišťovatele napříč republikou, zejména ty, kteří již přiznali mnohamiliardové zisky za loňský rok. Jenže my teď aktuálně v Moravskoslezském kraji už zase pár týdnů v kuse dýcháme nadlimitní množství prachových částic, které v hodnotách pro PM10 přesahují i 300 µg/m³ (to je prach, který se ještě dá například vykašlat). V Ostravě-Radvanicích měli dnes mezi 9. a 10. hodinou ranní hezkých 444 µg/m³.
Množství prachových částic o velikosti PM2,5   téměř nepřetržitě i více než desetinásobně překračuje Evropou doporučený limit (PM2,5 - to je prach tak malý, že ho z dýchacího ústrojí nedostanete, ani kdybyste si ho obrátili naruby). Co to dělá s budoucností našeho regionu, tedy s malými dětmi do šesti let, o tom by mohli dlouze vyprávět místní pediatři. Jenže - jak se opět a opět ukazuje -  to nikoho nezajímá.
Mne osobně by potěšilo, kdyby si páni ministři přijeli v těchto dnech "zadýchat" za český průmysl konkrétně do Ostravy. My tady totiž zmíněný průmysl (ostatně zdaleka není jen český) dýcháme z plných plic permanentně, bez onoho ministerského "za", a rozhodně nám to k duhu nejde.
Jestliže jsem v textu Ochrana ovzduší po česku aneb Burešova plichta napsala, že naši hrdinní politici vlastními hrudníky zabránili přijetí přísnějších norem, měla jsem na mysli zejména vytvoření normy pro PM2,5. Jak je tento prach nebezpečný, to se ví už léta. Za tento hrdinný politický skutek nese jednoznačně odpovědnost už Paroubkova vláda (a kdopak v ní tehdy v ministerském křesle dýchal za český průmysl, dostatečně vzdálen zdrojům PM2,5?)

Průmyslová etika anesteziologa v ministerském křesle
Naše děti jsou dál, momentálně denně, nuceny inhalovat zákeřný a jedovatý prach bez naděje, že se situace zásadně a rychle změní.
Politici to nevědí, nebo nechtějí vědět?
Odepsali Moravskoslezský kraj?
Vždyť ani poslancům, zvoleným za tento kraj, nestojíme za to, aby zjistili, že nám tady jde o zdraví, o základní hodnotu a prioritu, natož aby se zabývali tím, co tady lidem škodí a jak tomu zabránit. Nepřekvapuje mne komunistická podpora legislativního nedochůdčete.
Děsí mne lékař v ministerském křesle, byť bývalý anesteziolog (a může být jak chce zdatný podnikatel), který otevřeně vyzývá k ignorování elementární ochrany ovzduší.
Pořád si totiž naivně myslím, že lékař život ochraňuje, a to vždy a všude, i když zrovna není ve své ordinaci. Nemůže tomu zabránit ani jakkoli závratná politická kariéra.