O Mirku Topolánkovi, vlčím vytí a Věře Jakubkové

Zcela masochisticky jsem strávila úterní odpoledne u televizní obrazovky. Za okny sychravo, tělo zesláblé jakousi jarní virózou, zvolila jsem nejsnadnější ze všech snadných řešení a zcepeněla u dalšího pokračování nekonečného politického kabaretu, který překvapivě skončil vyslovením nedůvěry vládě.  Jenže koho to vlastně tak překvapilo?

Nemá smysl rozebírat žánry, jimiž své voliče (pokolikáté už?) počastovali politici. Ano, připomínalo to nejspíš ze všeho, jak svým poněkud utrápeným způsobem zhodnotil Zdeněk Jičínský, vesnickou šmíru. Ale máme parlament, jaký máme, a dalo se čekat, že úroveň bude velice kolísavá.
Všichni jaksi tušili, že by se to mohlo stát, ale přesto jako by byli - vláda, koaliční i opoziční poslanci, ale i politologové a komentátoři – zaskočeni. Copak oni tady s námi v posledních dnech a týdnech nebydleli? Copak vlastně premiér Topolánek čekal, když tolikrát hodil na smeč svým oponentům? Vždycky mne zarazí, s jakou prostotou se sám o své vlastní vůli dostane do potíží a pak je „řeší“. Tedy – on o nich mluví, připomíná Augiášovy chlévy a podobná zařízení, ale skutečné řešení zpravidla odloží a skutečně řeší až po čase, kdy už i největší optimista přestává doufat (viz nenadálý odchod předsedy KDU-ČSL z vlády, kupříkladu).

Mizerný projev šéfa kabinetu
Obdobně mne upřímně řečeno zklamal premiérův včerejší projev. Nečekám nic od Jiřího Paroubka, Martina Bursíka, ani Jiřího Čunka – nemají co dát, jejich rétorika je očekávatelná a většinou i dost nechutná (abych to ještě upřesnila: u každého z jiného důvodu – Paroubek semele cokoli, jen aby přidal další kvádr ke své soše Velikého velikána, Martin Bursík zůstane tvrdým, leč kluzkým politickým demogogem a Jiří Čunek prostě neumí mluvit vůbec).
Ale Mirek Topolánek? Přiznávám, že mne občas štve a hodně, ale rozhodně si nemyslím, že je hlupák nebo zoufalec. Proto nechápu jeho neskutečné úlety a vášeň pro „kámoše“ (Čunek, Dalík, Wolf…), kterých se drží do posledního dechu. Občas to vypadá, že až k vlastnímu zadušení. A jeho včerejší projev, to byla jedna veliká státnická ostuda. Jako by si zase chtěl sám sobě a vysoce zodpovědně podkopnout židli.
Který mediální pseudoporadce mu nakukal, aby svůj projev postavil na útocích na jediného muže, který mu navíc zjevně nesahá ani pod pás? Copak neposlouchal své potenciální oponenty ze strany tak zvaných „rebelů“? Neměl jim co říci? O tom, že Paroubkova vláda za sebou nechala blátivé sloje, nikdo nepochybuje. Měl opravdu Mirek Topolánek zapotřebí vypalovat tak nanicovaté střelivo? Zřejmě měl. No, nevybočil z řady, i když mohl.
Snad jindy, snad příště, politická penze je daleko.

Rebelové a rebelky
Bylo docela komické sledovat dýchavičné zpravodajství ČT ze sněmovny a kolem ní. Téměř do poslední chvíle hlásilo, že poslanec Severa tvrdí, že poslanec Hovorka vládu podpoří. Až sám Hovorka zbožné Severovo přání uvedl na pravou míru. Legrácka, intermezzíčko. Snad ho nějaký další marný slib ukonejšil, že nakonec proti vládě nehlasoval.
Vážím si ho, přestože o něm i jeho soukmenovci mluví jako o poněkud popleteném poctivci, který snad kupodivu chce vědět víc, než je nezbytně nutné. (Pane jo, jestli nám opravdu ministerstvo chystá knutu jediného povinného lékaře, tak to snad preventivně umřu, než se dohadovat s osobou, která má k výkonu svého povolání jediný předpoklad, a to je absolutorium příslušné školy. A tenhle trest mne má stihnout jen proto, že zrovna bydlím v oblasti, kde vykonává praxi. Děkuji nechci, kdo probůh vymyslel takovou pitomost?)
Vážím si poslance Schwippela, který nakonec zvedl ruku proti vládě, přestože nesdílím jeho nadšení panem prezidentem, jeho hodnotami a viděním světa.
Chápu Olgu Zubovou, proč vládu nepodpořila, i když bych možná také v jejím případě čekala, že se obejde bez jistého přilévání oleje do ohně. Coby členka nové strany zřejmě potřebovala získat nějaký ten bodík.  V našem politickém prostředí to není nic nového, ostatně komunisté využili přímého přenosu tak vydatně, že z toho až brněla hlava a mně se zejména při projevu páně Grebeníčka značně přitížilo. 
A poslankyně Jakubková? Přiznám se, že mi zatrnulo, když Jan Kubáček, kuře mezi českými politology na obrazovce státoprávní televize sebevědomě tvrdil, že paní poslankyně si zřejmě hlasování proti vládě rozmyslí, přece jen je tu ve hře solidní pravidelný měsíční příjem. Nejen že to bylo hloupé, bylo to i velice nevychované. Ale taková už máme dnes média a „odborníky“, které si média zvou, aby si pomudrovali. (Ostatně, že takovou nehoráznost vyslovil zrovna Kubáček, není samo o sobě překvapivé, on si totiž docela často nevidí do úst. Ale zarazilo mne, když něco podobného tvrdil komentátor Práva Alexandr Mitrofanov. Tak debilně a zjednodušeně vidí mužský ženskou v politice?  Nejen politici budou zřejmě muset ještě na svém vidění světa hodně měnit.)
Věra Jakubková, zlobivá holka z Ostravy, nechtěla poslouchat hodného Bursíka ani dobráka Topolánka, když si vymýšleli pitomosti. Ti dva přece po ní nechtěli nic jiného než dodržovat koaliční dohodu… Jenže - jaká koalice? Všimli jste si? Včera to chvílemi vypadalo, že si Bursík snad sedne Topolánkovi na klín. Když to nakonec bouchlo, kamera několikrát zabrala culícího se premiéra a mladíky z jeho týmu po pravici i levici. Tvářili se, jako by právě polkli převelice hořkého plaza. Ale to už se culil i Bursík, jaksi mysticky napojený na svého záhadně veselého kabinetního šéfa…

Saša Vondra, kudla v zádech a konec čvachtání v blátě?
Večerní zpravodajství o vládě bez důvěry nepřineslo nic objevného, jen pár hysterických výkřiků ve stylu -  to nám to (socani, exzelené rebelky, nezodpovědní poslanci…) v Evropě pěkně zavařili! Teď budeme mít všechna jednání ztížená!! Občane, boj se, svět se zhroutí!!! Asi se nezhroutí, hroutí se jen pomyslná písková věž sebevědomí získaného na nepříliš solidním základě, ale s tím občan nemá až tak moc co do činění.
Vzkaz voličům i díky přizvaným odborníkům na všelicos zněl přes to všechno jasně: Ano, děláme sice lecjaké prasárničky, ovlivňujeme justici i média (kauzy Čunek, Vesecká, Wolf, Cepl…), občas trochu zanedbáme i zákonné povinnosti (zmanipulovaná volba prezidenta), ale už byste na ně mohli být zvyklí a neblbnout s vyslovováním nedůvěry, když se nám to vůbec, ale vůbec nehodí. To jsou přece všechno drobnosti ve srovnání s naším světodějným působením v Evropské unii!
Opět mne nezklamal čím dál rozsochatější Saša Vondra, který dokonce skoro zapomněl, že už téměř ani neumí česky, a vytasil do televizní kamery dýku vraženou do zad. Drahoušek, on si opravdu myslí, že bláto (nechci použít expresivnější výraz, který by asi skutečnost vyjadřoval lépe), v němž si tady většina Topolánkova kabinetu zvesela a velice bohorovně čvachtá, nevyvře až do Bruselu?
Opravdu si někdo myslí, že když se doma chová jako diletant, že se na to tam někde za hranicemi nepřijde? Čí kostlivci to zase popadali (spolu s Dalíkem a Wolfem) ze skříně? Paroubek nemusel hnout ani jedním ze svých bachratých prstíků, to je na celé taškařici nejsmutnější.
Otázka nezní, proč vládu smetli, byť rozdílem několika hlasů, ale proč by měla nějaká domácí lapálie komplikovat na evropské úrovni jakákoli jednání zdravě sebevědomým politikům s čistým štítem a bez zabahněné minulosti. Jenže takových politiků se nám jaksi nedostává.

O vlčím vytí a svobodě rozhodovat sám za sebe
„Kdo chce s vlky bejt, musí s nimi vejt,“ říkávala moje zlatá tchyně. Platí to pořád. A vyžaduje velkou osobní statečnost (nejeden disident to určitě poznal na vlastní kůži) rozhodnout se „nevejt“. Rozhodnout se jednat sám (sama) za sebe a jasně pojmenovat, že svinstvo ucmuchtěné v politické kuchyni stranických sekretariátů občas i nehezky páchne a není k žrádlu.
Tak jako není všespásná ODS, není taková ani ČSSD. I v těchto stranách jsou lidé takoví a onací. Inteligentní a moudří, ano i takoví jsou i v ODS a ČSSD, možná i v KDU-ČSL a dvacet let po sametové revoluci je kupodivu asi na čase připustit, že i v KSČM. Jsou tam ale i vyčuránkové, kteří se vezou a doplňují počet.
Věra Jakubková své rozhodnutí nepodpořit vládu vysvětlila docela obyčejně a lidsky. Výtky, že snad chtěla někoho ztrestat jsou úsměvné, i když jasně řekla, že nemůže svého bývalého stranického šéfa podpořit a také jasně řekla proč. Nevisí  na svém poslaneckém křesle jako většina členů sněmovny, kteří jsou tam bůhvíproč zavěšeni už od výše zmíněné „revoluce“. Ba co víc, zůstává „nezařazená“, bez ochranné náruče jakékoli strany.
Leckdo by za její politickou budoucnost nedal zlámanou grešli. Ale já jsem jí vděčná – za obyčejnou naději, že politici nemusí být za každou cenu roboti, spojení jedině a toliko se svým vždy moudrým a svatým, stranickým předsedou.
Vyslovení nedůvěry této vládě Mirka Topolánka bylo jen logickým vyústěním všech chyb, kterých se premiér a jeho tým dlouhodobě dopouštěli. Kolikrát už jsme z jeho úst slyšeli zaklínání a výzvy na téma sebereflexe. Odložil mozek v Bruselu, když poslal Marka Dalíka, aby umravnil televizního reportéra kvůli nějakému Wolfovi? On, premiér vlády, která sahá na svobodu novinářské práce? Tak naivní přece Mirek Topolánek není.
Jenže má skříň plnou kostlivců. Bůhví proč.
Jisté je jediné – ve vysoké politice je to velice neprozíravé.
Může se stát, že sebevědomých a samostatně myslících poslanců, naprosto postrádajících disciplínu vysloužilých svazáků bude přibývat.
Co pak?