Snad jako desátá se v sobotním objevném seznamu hlavního televizního zpravodajství ČT ocitla zpráva, která mne nadchla. Nedá se říci, že to byl nějaký dějinný zlom, od toho jsou summity a podpisy smluv, ale já si ji zcela soukromě jako takovou do paměti uložím.
Hillary Clintonová se v Ženevě setkala se svým ruským protějškem Sergejem Lavrovem a – alespoň podle televizních zpráv, které ČT poskytla během soboty – bylo to setkání nebývale uvolněné a snad dokonce s jistou dávkou humoru. Nelze sice dělat předčasné závěry, ale ty nečekaně žertovné diplomatické hrátky s barevným tlačíkem „reset“ působily jako z jiného světa. Obě mocnosti chtějí spolupracovat na jaderném odzbrojení Íránu a Severní Koreje. Už dříve podle dostupných informací americký prezident Barack Obama vyslovil tu dávno očekávatelnou pravdu, že ustanou-li íránské jaderné aktivity, nebude nutné budovat v Evropě protiraketový štít.
Kočkování kolem radaru
Americká vojenská přítomnost ve středních Čechách Rusům pochopitelně vadila. Celá ta velkolepá šaškárna vyvrcholila jako dokonalý marš rovnou a čelem vzad do nejlepších časů studené války. Jen zatvrzelý ignorant odmítal vidět diplomatické úsilí USA a ČR jinak než jako odzemek mimořádně masivního a zpitomělého slona v mléčně průsvitném porcelánu.
Kolik energie vydal náš valašský premiér, aby tu taškařici upekl. Bylo velmi zábavné vidět jej v blízkosti dobráckého George Bushe, oni totiž hoši mají zřejmě hodně společného, zejména pak chůzi vyzrálých kovbojů. Přiznávám, zadoufala jsem tehdy, že si Mirek přiveze osobní dárek od amerického prezidenta za tu nevýslovnou vstřícnost, přinejmenším rozložitý stetson, který nosil Georgův prapradědeček. Možná to byly jeho ponožky, ty nejsou tak vidět, ale z hlediska mezinárodní politiky a Mirkova ega by určitě měly stejnou hodnotu.
Chudák George, tak krátce v propadlišti dějin a už o jeho koncepci a dělení světa na dobrý a špatný jako by nechtěl nikdo slyšet.
Tedy nikdo. Tady u nás se ho pořád drží zuby nehty. Saša Vondra, Vlasta Parkanová a naneštěstí i Karel Schwarzenberg jako by se zakousli do ohryzané kosti a nechtěli se pustit. Snad ještě před týdnem byli ochotni tvrdit, že na ratifikaci smlouvy se nic nemění, přestože pořád značně nadpoloviční většina národa radar nechce. V ne zcela dávných Otázkách Václava Moravce dokonce Karel Schwarzenberg tvrdil, že podmínky smlouvy jsou pro nás mimořádně výhodné, ale jaksi neřekl, v čem. Hodně mne to na něj mrzí, naivně jsem doufala, že právě on v křesle ministra zahraničí ukáže vyšší úroveň předvídavosti a znalosti historie, ale historie jeho rodu je možná přece jen příliš vojenská a „státotvorná“.
Saša Vondra ještě nedávno hlásal - jedeme dál, podívejte se přece – ti zlí Íránci vypustili raketu do vesmíru! Bojte se, hlupáci, to nevěstí nic dobrého! Ani Vlasta Parkanová s vlasy stále ryšavějšími zatím nevypadá, že by se nechystala složit další oslavný song, snad pro větší slávu US Army v ČR.
Národ vejpůl. A vždycky sobě
A jak jsme se krásně hádali! Co si teď proboha počneme? Leckdo si už doma leštil sudlici anebo palcát (pardon, sudličku anebo palcátek), odpůrci radaru byli napadáni jako nepřátelé národa i lidstva, rusofilové a prašivina, neschopná vidět všechno to strašlivé nebezpečí, které hrozí civilizaci a demokracii. Copak jsme nějaký vořezávátka? My národ Žižky? V bublajících a klokotajících emocích zapomínáme, že také třeba Chelčického a Komenského. Nebo taky Husa. Jenže co je pravda, když každý máme tu svoji a navíc máme všeobecně mizerné sebevědomí, takže se pořád jaksi fatálně potřebujeme přichylovat k nějakému tomu Velkému mocnému bratru. Naše smůla.
Civilizaci a demokracii vadí a vždycky vadila především hloupost a nenažranost.
A zatímco si odborníci z nejrůznějších oborů mohli měsíce a měsíce vymluvit mluvidla, když vysvětlovali, že hrozba z Íránu je nesmyslná, že sice hrozba jakási je, ale úplně odjinud, hádali jsme se – jako roduvěrní Češi. Stojí za to mrknout se například na stránku Nechceme radary, chceme základny, jaké pitomosti tam přívrženci radarů vydávají za svoje argumenty pro radar.
Zeměkoule vejpůl a taky sobě
V dost veliké části světa lidé sami sebe označují jako křesťany, ale když mají potřebu vytahovat flinty a děla, tak se ponoří hluboko do Starého zákona a na „Syna Božího“ pro jistotu naprosto zapomínají. Ten jako by nebyl, a přestože má všechny vlastnosti Boha, najednou je z něj smrtelník, mrtvý smrtelník, po kterém zůstal jen kříž. A v jeho jménu je „křesťanská“ část lidstva páchat psí kusy.
Když se to vezme kolem a kolem, je to všechno příšerná nuda. Objeví se nějaký záměr – politický, náboženský, ale ve skutečnosti vždycky ekonomický – a vytvoří se nepřítel. A toho je třeba ztrestat, zkrotit, umravnit, vychovat, přeočkovat. Co na tom, že on to vidí jinak. My přece máme pravdu, my přece už víme, jak se to dělá. No, pak se zpravidla řekne – to my ne, to naši panovníci, vůdcové, generálové. A tak jako jsme kdysi v zájmu šíření křesťanství vymýtili nejednu rozvinutou kulturu, protože jsme přece věděli, která víra a uspořádání společnosti je jedině správná, tak dnes stejně trapným způsobem chceme ty „jiné“ naučit, co je to demokracie, protože víme, že to víme nejlépe, dokonce lépe než ti, koho chceme opět přetvořit k obrazu svému. A hrozně se divíme, že ti, koho vyrážíme „pacifikovat“, se brání, a brání se tak, že nás to i bolí.
Jaká nadutost, jaká pýcha, jaká blbost!
Opravdu to umíme a víme? Opravdu víme, k čemu nám bůh nadělil demokratické nástroje fungování společnosti? Já ten pocit nemám. Pokud dvě třetiny národa cosi odmítají, tak nemá premiér co lítat za hlavou světové mocnosti a domlouvat radar. To je výsměch voličům a výsměch demokracii v jeho vlastní zemi.
Američané ještě neřekli poslední slovo
Já vím, neměla bych předbíhat, Američané pořád ještě neřekli, že o radar v Brdech nestojí. Ale i oni mají problémy a krizi a už dávno jim chybí prachy. A chudák George W. to v duchu nejlepších tradic americké verze maloměšťáctví nechtěl prozradit a zapomínal, že za Velkou louží jsou lidé kupodivu schopni sečíst jedna a jedna. Jenže stejně je jasné, že házet všechny americké „úspěchy“ posledního desetiletí Georgi W. na hrb je nesmysl. I on byl využit a zneužit, jeho pech, že to nepostřehl včas. Od začátku bylo jasné, že američtí vojáci Iráku ani Afghánistánu žádné štěstí nepřinesou, a pokud mám správné informace, pořád ještě nepřinesli. A kupodivu to stojí peníze, které USA nemají.
Nevěřím, že zbraně jsou schopné cokoli vyřešit (i když - jak nám stále bylo zdůrazňováno – radar není zbraň), naopak věřím naprosto skálopevně, že svoji realitu si vytváříme svými postoji a způsoby svého myšlení. Platí to pro každého jednotlivce, ale naneštěstí i pro společnost jako takovou. A tak se mi nijak zvlášť nelíbí, když nás politici a média masírují hrozbami a vidinami katastrof. Není nic snazšího než vyburcovat davovou psychózu a vyrazit do boje. Jenže to je způsob myšlení na úrovni 19. století, ani dvě světové války nás nedokázaly přesvědčit, že tudy cesta nevede.
Vážím si všech, kteří tu hrůzu zažili a přežili, nezpochybňuju jejich rány, ale dnes už žijeme v jiné době. Máme to štěstí. Je to doba lidí, jako je – snad a velmi doufám – Barack Obama.
Už při své volební kampani byl symbolem změny a především změny myšlení. Leckdo mu dnes více či méně vědecky vyčítá, co všechno svým voličům slíbil a že nemá šanci to splnit. Jenže to by patrně nebylo v silách nikoho, v takovém rozvalu je dnes americká ekonomika.
Zatím to vypadá, že naplňuje to hlavní, co slíbil – totiž změnu. Přinejmenším snaha zlepšit vztahy s Ruskem by to naznačovala. Časem tyhle změny možná budou nepříjemné a zřejmě asi nebudou ani příliš populární. Věřím, že to Barack Obama zvládne i bez radaru v Čechách.
