Radostně komplikované devatenácté výročí

Svíčičky, věnečky, vlajčičky, pomníčky. Tak na to nás užije. Téhle radostné celonárodně mile měšťácké slasti se nevyhnul ani 17. listopad.

Kdybych byla mimozemšťan s mírnou zkušeností z našich silnic, došla bych patrně k závěru, že 17. listopadu došlo na Národní třídě v hlavním městě této země k dost děsivému karambolu. Snad se to časem nějak upraví a vrátíme se k jinačím projevům přízně k událostem, které pohnuly touto zemí. Ten dějinný vzkaz, který nám tehdy uštědřili studenti, byl totiž podle mého soudu spíše duchovní a ideový než hrdinský a bojovný. Sedmnáctý listopad mi připomíná advent. Všichni o něm vědí, snaží se jej „světit“, ale nikdo pořádně neví, o co jde.
A víme to o 17. listopadu? Umíme si připomínat události, zapalujeme svíčky, klademe věnečky a kytičky, ale co nám ten den dal? Co nám jeho prostřednictvím dějiny vzkázaly? Nevěřím, že je to něco jako Žižkův palcát nebo hrdinství legionářů.
Nabyla jsem jistoty, že to, co vědět mám, se dozvím (a často ani nechci). Vyzkoušela jsem si to v životě milionkrát a kdykoli na to zapomenu, „osud“ už se postará, abych si zase hezky vzpomněla. Čím jsem v tomto smyslu natvrdlejší, tím tvrdší je náraz, který si tímto způsobem přivodím.Věřím, že dějiny fungují podobně.

Sametové výročí v pasti televizní obrazovky
Jsem teď poněkud pochroumaná, a tak jsem 17. listopadu 2008 musela vzít zavděk nabídkou naší všeobjímající televize. Po pravdě, byl to docela pěkný zmatek. Nevím, jestli odpůrci radaru někoho v ČT náhodou nepodplatili. Ten den se na prvním programu nesl v duchu Karla Čapka, zatímco na druhém programu jsme si zopákli, jaká hovadina byl vývoj vodíkové bomby a kolik blbostí museli spolknout Američané od svých politických vůdců.
Ale byli jsme na tom podobně, hezkých pár let jsme coby dítka školou povinná pobíhali v okolí naší základní i střední školy oděni v igelitových pytlících. A všichni jsme věděli, tedy i naši učitelé, že je to bohapustá šaškárna, a kdyby to „bouchlo“, je konec, tam i tady.
Nakonec to bouchlo, ale jinde a jinak a zaplať bůh za to. Protože to bouchlo SAMETOVĚ. A jak už to tak bývá, ten samet nebyl ani trochu sám sebou a tak nějak vyplynul z celkové ekonomické i politické situace tady u nás na Východě, ale i na Západě.
Dodnes nechápu, proč Michail Gorbačov nemá na nějakém dostatečně důstojném místě pomník, možná by stačila i bronzová deštička… Byl to totiž zejména on, kdo za to všechno může.  Kdyby z Kremlu řídil naši část světa někdo jiný, méně inteligentní a osvícený, o sametu bychom si asi nemohli ani nechat zdát, Havel-Nehavel a všichni ti další, o nichž se dnes už skoro ani neví.
Výroční příspěvek TV Nova – Občan Havel - byl v tomto smyslu docela zábavný a leccos připomněl, co našinec rád v návalu nových událostí zapomíná. Třeba to, kdy se mluva politiků začala zamlžovat a sdělení národu konstruovat a cizelovat až do naprosté ztráty smyslu, takže dnes připomíná líné bahénko, v němž se ukryje takřka vše, počínaje totální nevzdělaností a máslem na hlavě konče.
Jo, Gorby. Sice už bělovlasý, ale pořád pěkný chlap, jak pro změnu připomněla slovenská televize. To on rozhodl, že studená válka nikam nevede.

Měli holé ruce a hromadu iluzí
Sedmnáctého listopadu roku 1939 se studenti střetli s mocí. Odmítli uzavření (vysokých) škol a byli perzekvováni. Pochopitelně – ta moc byla šílená a zvrácená. Jejich odvaha byla úctyhodná, ale ten den býval dost ve stínu jiných výročí. Šlo přece „jenom“ o studenty.
Muselo uplynout padesát let a sedmnáctý listopad dostal nový význam. Je jedno, jestli to vše rozpoutala provokace nebo rozhodnutí mladých lidí, kteří už měli dost naivních lží a manipulace. Toho dne, aniž to možná kdo tušil, se daly do pohybu kostičky domina, sametově popadaly a pohřbily vyhasínající režim.
Svým způsobem se v roce 1989 opět studenti (tedy cosi jako vzdělaná budoucnost národa) střetli s mocí, tupou a brutální. Naštěstí a chodem dějin už dostatečně přichcíplou.
A tak nám „dospělým“ ukázaly cestu „děti“. Vzdělané děti. Je docela legrační, jak rychle jsme právě na tuhle podrobnost zapomněli.

Narodil se v roce 1989
Je tak trochu paradox, že moje dítě Václav (přiznávám, narodil se v roce 1989), má dojem, že vzdělání nepotřebuje. Zato potřebuje „prachy“.
Typický produkt roku 1989? Není to jen tím, že jsem mu do života patrně neposkytla ten nejzářnější vzor. Prostě na něj nikdo neměl čas: rodiče se nechali pohltit dobrodružstvím nové doby a pro jistotu se nakonec rozvedli. Naneštěstí pak prošel školami, kde bylo „ekonomičtější“ mít žáků co nejvíce, takže ani ve škole na něj nebyl čas.
Patří k dětem, které se staly účetními položkami v jakémsi zrádném rozpočtu. Nebyl a není zdaleka sám – třídy pod třicet žáků se totiž nevyplácejí, tvrdí unisono starostové, že, pane Čunku a vám podobní. Asi už jste zapomněl na marný boj části vsetínských rodičů, kteří se snažili pro své děti zachovat školu. Marně. Musela ustoupit bůhví čemu. Argumenty rodičů a pedagogů nikdo neslyšel, peníze se nenašly, respektive – nebyla politická vůle je hledat. Protesty potenciálních voličů byly marné.
Pocit mého dítěte, že studovat je blbost, mne upřímně mrzí. Ale je to jeho rozhodnutí a mně nezbývá než ho respektovat. Třeba opravdu vidí dál než já a tuší, že vzdělání coby souhrn faktů a tabulek postrádá smysl, že v takovém vzdělávání něco podstatného chybí.
Když se narodil, začal jeho starší bratr, tehdy v první třídě, chodit do malého kulturního střediska, která tehdy byla na lecjakém sídlišti a mohl si tam sám zaběhnout na výtvarný kroužek, na film, loutkové divadlo. Nemusela jsem se bát, že ho něco zajede, bylo to fajn a on se nemusel doma nudit s miminem a kojící matkou. Trvalo to přesně rok, pak navzdory protestům rodičů kulturní středisko zaniklo a místo něj se nám na sídlišti rozzářilo fit centrum. A pak další a další. Prý tam nikdo nechodil. Ale bylo vystaráno. Naštěstí synek byl talentovaný natolik, že tenhle výpadek ustál a protsor, kde mohl svoje výtvarné schopnosti rozvíjet, si našel, byť na jiném místě a v jiném čase.
Zmizely první iluze. Proč nevylévat s vaničkou i děti, když to jen trochu jde a neviditelná ruka trhu je tak nestydatě všudypřítomná. A děti? Na těch člověk přece nevydělá…

Kam zapadly klíče? …a kde jsou k nim zámky?
A tak šel čas, mizely iluze a minul 17. listopad 2008. Události ČT z toho dne přinesly dokonalý přehled o tom, jak jsme pořád ještě schopni vnímat svět v srdci Evropy v této části třetího tisíciletí. Na chodníku na Národní se uctívači pomníků potkali (co čert nechtěl) i s odpůrci radaru a - jak také jinak - spravedlivě se rozhořčili. V Opletalce pohovořil předseda Ústavního soudu před sošnou dvojicí Bursík- Jacques, zatímco ČSSD by prý podle jakéhosi statistického průzkumu s převahou ovládla sněmovnu. (Někdo se tomu diví?)
Hodně prostoru pak získala reportáž o tom, jak hoši v černém vyrazili uklízet do Litvínova a rozhořčené „normální, pracující ženy“ se vydaly s nimi…
Za to jsme zvonili klíči? No jo, už to tak bude, zaplať bůh. Vypadá to komplikovaně, ještě před pár lety bych asi řekla hrozně. Ale je to jen tak, jak to v dané chvíli být může, nic víc, nic míň.
Mohou mi vadit projevy netolerance vůči odpůrcům radaru či její o dost agresivnější formy v Litvínově, ale je mi jasné, že nepřesvědčím ani ochránce čistoty výročí 17. listopadu, že odpor proti radaru je naprosto legitimním projevem nesouhlasu, ani mladíky v černém, že tento způsob vybíjení agresivity je nešťastný a patří do minulých staletí. Vždyť i oni se chtějí cítit jako hrdinové a zatím zřejmě nezažili nic jiného, jak si tento pocit dopřátt, než že se s někým pobijí. V životě jde o víc a úplně jinde než na sídlišti Janov v Litvínově a jsou to kolbiště mnohem náročnější než plácek, na němž můžu někomu rozbít ústa. Ale to jsou jiné kapitoly a jiná poznání a je na každém, kdy k němu dospěje a co ho k nim přivede.

Třeba jednou skončí čas hraní
Dokument Občan Havel připomíná jednu myšlenku bývalého prezidenta, která se mi dost líbí, přestože nepatřím zrovna k jeho nekritickým obdivovatelům. Totiž že tomu, kdo to s demokracií myslí vážně, právě demokracie strašně svazuje ruce, zatímco tomu, kdo to vážně nemyslí, umožňuje absolutně všecko. Je to zveličelé a patetické, jak už k Václavu Havlovi patří, ale něco na tom je. 
Nikdy jsem nevěřila, že se ráno probudíme a budeme tady mít funkční demokracii. Mohli jsme jen odhadovat, jestli to přijde za deset, dvacet let, možná víc. Je zřejmé, že si na to, čemu se dnes obecně říká „demokracie“, všichni zatím jen tak nějak hrajeme – politici i jejich voliči. Možná se přibližuje čas, kdy bychom to už konečně mohli zkusit vážně. Od hraní si na demokracii a uctívání novodobých pseudosvatých (všespásných ekonomických) Grálů po vážné a zodpovědné prosazování skutečných hodnot lidského života. Je to běh na dlouhou trať a ta trať nevypadá ani snadně ani přímočaře, možná tam bude i nejedna slepá ulička, ale mám pocit, že jiná cesta není.
Uvidíme, jak dopadne setkání vzdělání a moci 17. listopadu 2039, třeba už to nebude „střet“. Zatím to tak ale příliš nevypadá a já si připadám jako malý český H. G Wells.