Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Kauza Kundera aneb Čím je vinen viník

17. 10. 2008 23:02:08
Necelý týden po vypuknutí kauzy tak zvané Kunderovy viny jako by nebylo co dodat. Koho dnes ještě zajímá džin, kterého vypustili z páchnoucí láhve historici s Ústavu pro studium totalitních režimů. Ta divná věc jako by už pomalu vysmrádla a ztratila se. Ale ztratila se?

Milan Kundera nepřijel na knižní festival ve Frankfurtu. Styděl se? Nechtělo se mu odpovídat na nesmyslné otázky? A co pracovníci Ústavu pro studium totalitních režimů? Čeho dosáhli?

Myslím, že česká média už pár měsíců nepřemílala tak vydatnou a smrdutou nálož. Milan Kundera a udavač – to je, pane, soustíčko!

Už v neděli vyhlásila z televizní obrazovky Iveta Toušlová jako málem nezvratnou pravdu, že světoznámý spisovatel „udal kolegy ze studentské koleje“ (přitom o Kunderovy „kolegy“ v tomto případě vůbec nešlo), pak česká televize vypustila hejno poloinformací a dojmů, nic konkrétního.

Na skutečnost, že česká média poslední dobou z jakýchsi záhadných, tržně reklamních důvodů takhle fungují, už jsem si skoro zvykla: podstatné je především známé jméno, čím víc, tím líp, a omáčka už se namíchá, ber kde ber, dneska jsou přece v módě pachově hodně agresivní ingredience.

Potíž je, že šéfkuchařem byla tentokrát instituce, která se tváří jako vědecká, navíc zaměřená na vysoce citlivou část našich dějin.

Kdo si počká, nedočká se

Záměrně jsem si počkala pět dní, jestli se jako řadová čtenářka či divačka dozvím něco víc, než že policejní archiv vydal jakýsi prapodivný papír, jemuž moc nerozumím. Kundera podle něj přišel na stanici SNB, kdosi s ním sepsal kus papíru a – asi pro jistotu - mu ho ani nedal podepsat, nezaznamenal číslo jeho občanky, prostě na policejní záznam mi tam leccos chybělo, ale já nejsem odborník na policejní archiválie. Pak jsem se kdesi na internetu dočetla, že autor onoho policejního záznamu právě v těch letech skutečně pracoval u SNB. Bylo to prezentováno jako důkaz, že si historici z Ústavu pro studium totalitních režimů své informace „nessají“ z prstu... Snad bych to ani nepředpokládala. Ale pochyby o věrohodnosti Kunderova obvinění se nějak ne a ne rozptýlit.

O tom, že agenta Dvořáčka, kterého měl poslat na 14 let do kriminálu Kundera, udal tehdejší student estetiky a budoucí manžel studentky Militké Dlask, pak informoval veřejnost vážně nemocný muž, který by se možná vůbec nemusel namáhat v případu se jakkoli angažovat - literární historik Zdeněk Pešat. V roce 1950 byl členem fakultního výboru KSČ na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, kde v té době studovali Kundera, Militká i Dlask. Veřejnost ať si myslí, co chce. Kdo tedy nese vinu – Kundera, Dlask nebo snad oba? Nebo je v tom ještě něco jiného?

Jenže takhle by tak zásadní obvinění, za nímž stojí práce odborné instituce, vyznívat nemělo. Pochybností kolem „kauzy“ neubývá, spíš naopak.

Kdo, koho a proč?

Ne, není to příběh lásky a zrady, či křivdy, jak se nečekaně pateticky snažili vyjádřit autoři v Respektu. Je to daleko spíš příběh tragické naivity, hraničící s hloupostí, strachu, který v těch naprosto nenormálních poměrech ovládal celou společnost, včetně jejích pohlavárů. V neposlední řadě je to však ukázka nečekaně neprofesionálního přístupu těch, kteří tenhle téměř literární příběh pustili na veřejnost. Jde totiž o tak citlivé téma, že naprosto nechápu, jak mohou lidé, vybavení vědeckými tituly a funkcemi, vypustit do světa věc tak nedozrálou a nedoloženou.

Pracovníci Ústavu pro studium totalitních režimů odvedli práci na úrovni bulváru.

Není špatně, že zveřejnili informaci. Špatně je, že kvalita té informace od začátku vzbuzovala pochyby a dokument, o který se opírá a který jako jediný dali veřejně k dispozici, je velice nejednoznačný, nejasný a pochybný. Snad jsem naivní, ale mám pocit, že ještě v devadesátých letech by byla takováhle informace nezveřejnitelná.

Nejde vůbec o literaturu, ale o přístup

Paradox literárních dějin spočívá v tom, že i kdyby byl autor ten největší zmetek, na kvalitě jeho díla to prostě nic nezmění a lidé je budou číst, dokud je bude zajímat. Mizerná literatura prostě zmizí, tak jako se stalo velké části tak zvané „socialistické“ literatury, ta dobrá se bude číst i za sto let. Žádné pomluvy, ale ani doložené viny na tom nic nezmění.

Nepatřím k nadšeným obdivovatelům každé knížky Milana Kundery. Padesátá léta zamávala s mojí rodinou podobně jako s kteroukoli jinou v této zemi, desetiletí komunistické diktatury nám nikdo z dějin ani ze života neodpáře.

Žádná instituce nám nepomůže, abychom tu děsivou dobu pochopili, snad právě a jedině umění. Z kontextu vytržené dokumenty stěží pomohou dešifrovat záhady minulosti. Proto se s nimi musí nakládat s mimořádnou opatrností, mohou být hodně nebezpečné.

Jak se vyznat v myšlení a citech dvacetiletých, kteří v 50. letech studovali a snad i začínali tvořit? Já to neumím a nevěřím, že to dnes umí někdo jiný než právě oni. Žili tak, jak uměli a možná i museli, protože z nějakého důvodu to pro ně bylo jedině možné. Možná se za to někteří dnes i trochu stydí. Co si mám myslet o dívčině, která se procházela po Petříně s mladíkem, který snil o tom, že z Československa bude svazová republika SSSR? Věděla v dané chvíli o životě přesně to, co vědět mohla. Já ani nikdo jiný nemám právo soudit ji ani nikoho jiného.

Je jisté a nevyvratitelné, že se dělo hodně zlého, hodně špatného, ale to se děje pořád a každý den. Má to jen jinou formu, pořád je tu někdo, kdo chce „nahoru“ a leze tam po hlavách jiných. Totalita bývá v tomhle smyslu jaksi čitelnější, tam je protivník jasný.

Mámivý půvab zkoumání totality

V práci historiků předpokládám cosi jako kritickou střízlivost a tu v Kunderově „kauze“ ze strany pracovníků Ústavu pro studium totalitních režimů postrádám především. Považuji to za mimořádně velkou chybu.

Oni sami se „provinili“ - přílišným nadšením, když umožnili zveřejnit velice nejednoznačné obvinění. Podobné nadšení nutilo mladé básníky psát ódy na komunismus. Historici, a to i ti mladí, kteří chtějí zkoumat totalitu, by tohle měli vědět. Jinak jsou jejich zkoumání i jejich „ústav“ zbytečné. Ne každý je Milan Kundera a podobnou hru s osobní ctí může z dáli svého francouzského apartmá hodit za hlavu.

Autor: Dana Havlenová | pátek 17.10.2008 23:02 | karma článku: 32.21 | přečteno: 3434x


Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Média

Dr.med.dent. Jiří W. Pollak, sc.

Czech Press Photo šláplo hodně vedle

Vítězem soutěže přádané každoročně Czech Press Photo, se stal "Fake", zneužitý k politické propagandě. Ať nevědomky, nebo cíleně, je vlastně jedno. Ostuda je nesmazatelná. Opožděná kritika soutěže je lepší než žádná.

20.5.2018 v 11:43 | Karma článku: 27.78 | Přečteno: 757 | Diskuse

Dalibor Martišek

Že by opět Winston Churchill?

Nedávno jsem marně hledal Churchillova průměrného voliče. Dnes jsem si na Churchilla vzpomněl znovu. Dnešní HN totiž píší o průzkumu společnosti Kalibro, který prý dokázal, že Hejného metoda je lepší než metody "tradiční".

7.5.2018 v 16:05 | Karma článku: 17.85 | Přečteno: 636 | Diskuse

Jirka Severa

Doktorka filozofie píše lživé hlouposti, Washington Post je tiskne

Melissa Gismondiová, vystudovala americkou historii a minulé léto úspěšně obhájila na Universitě Virginie svou doktorskou tézi o Rachel Jacksonové, kontroverzní manželce sedmého prezidenta U.S.A. Andrew Jacksona. Jistě zajímavé

7.5.2018 v 6:41 | Karma článku: 22.37 | Přečteno: 858 | Diskuse

Jan Bartoň

Po Trumpovi i Macron neumí anglicky

Bylo jen otázkou času, kdy se média popasou na francouzském prezidentovi Emmanueli Macronovi. Nemohou mu přeci odpustit jeho přátelské vztahy s americkým prezidentem Donaldem Trumpem.

3.5.2018 v 8:00 | Karma článku: 19.56 | Přečteno: 683 | Diskuse

Lubomír Stejskal

Několik poznámek k blogu Kateřiny Velíškové o ambasádě ČR v Izraeli

Kateřina Velíšková patří do tábora odpůrců přemístění českého zastupitelského úřadu v Izraeli z Tel Avivu do Jeruzaléma. V článku z 29/4 nazvaném „Proč nepřesouvat ambasádu do Jeruzaléma“ vysvětluje proč.

30.4.2018 v 7:55 | Karma článku: 31.72 | Přečteno: 782 | Diskuse
Počet článků 66 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 1663
Tko sam, što sam... Snad jen snílek, toužící po troše mlhy.




Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.