Děvče, zabývat se Jochem, je naprostá ztráta času, řekla jsem si v duchu nad textíkem Evy Palotto, inspirovaným názory Romana Jocha, které zřejmě z nedostatku jiných materiálů otiskl Týden. Pak jsem s překvapením zjistila, že naštval i další bloggerku Blanku Mikynovou a řekla si, že to tedy musela být síla, co ten okouzlující pán zase vymyslel. Nezbylo, než zvýšit návštěvnost i na jeho blogu. A síla to tedy opravdu je.
Už dávno jsem si zvykla, že nelze život pojímat jen a pouze stroze racionálně. Prostě to nefunguje. Jen se tak směju pod své pomyslné vousky, když někdo něco spočítá a odhadne a ono to pak dopadne naprosto jinak. A nejméně ze všeho se dá spočítat a naplánovat vlastní život, natož život a vývoj společnosti.
Joch...
Romana Jocha si už léta otevřeně a naprosto nevážím a jeho názory mne vždy dostávaly ze židle, takže jsem je záměrně přestala vnímat. Jeho text Děti, sobectví a civilizační velezrada musel zákonitě urazit každého, kdo jen trochu myslí a cítí. Mně v tomhle článečku pouze potvrdil, že zkrátka není schopen více než přehazovat čísílka z jedné tabulky do druhé.
Je opravdu pozoruhodné, že dost nevybíravě mluví o lidech, kteří se „nechtějí“ rozmnožovat, a přisypávat tak do jakési budoucí pokladny, ale nevyjmenoval ani jednu z radostí života, které nám podle jeho soudu život zpříjemňují. Proč? Jaké jsou ty jeho radosti? A má vůbec nějaké? Snad už našel někoho, kdo s ním naplní nutné kvóty pro uspokojivý pocit, že dostatečně přispěl příštímu důchodovému zajištění.
... bez Jocha,...
Lidé jako Roman Joch mne po pravdě děsí. A děsí mne i způsob, jakým nakládá s fakty, i jeho neochota připustit, že život se zkrátka neodehrává v tabulkách. Mám skoro obavu, že kdybych ho píchla do prstu, nevyteče krev ani jiná životodárná tekutina, ale vysype se na mne hromada údajů. Jistě by byly správné a podložené nevím jakými zdroji, ale to je dost jedno. Přesněji řečeno – je to málo.
Děsí mne, jak je ten mladý mudrc krátkozrace schopen předložit světu málem jakýsi nový Starý zákon. Možná, kdyby měl tu moc, ženy odmítající rozmnožování by poslal na smrt (z hlediska lepší budoucnosti jsou přece zbytečné).
...k Jochu, ...
Tuhle fatální omezenost potvrdil už před lety v diskusích o oprávněnosti americké intervence v Iráku. Mluvil jako naivní militantní příručka sestavená z amerických vládních dokumentů. Potíže, které v Iráku nastaly a pořád ještě neskončily, nějak neodpovídají jeho tehdejším vizím. Ale budiž, je prostě jen teoretik, a zůstanou-li jeho názory dostatečně uzavřeny za zdmi Občanského institutu, nemá jak škodit.
Svými názory mi připomíná parafrázi nerudovského verše, kterou dával k lepšímu jeden z mých dávných kolegů: „Bude-li každý z nás z Křemene, je celý národ z kádrů!“ (naší redakci tehdy v nejlepším slova smyslu vládla dobrotivá dáma s příjmením Křemenová) Jak krásný obraz odlidštěného světa, v němž jsme tehdy žili a který nám už zase někdo vnucuje. A přívržencům tohoto světového názoru Roman Joch tak oddaně, byť často komicky slouží.
... vidím Joch,...
Z pojetí světa a života v něm, jak je čtenářům či poslouchačům vnucuje, plyne, že máme jakési morální povinnosti a že si tady nemáme co cítit a dýchat jen tak samoúčelně. Inu – to je jeho životní zkušenost. Nechť si plodí potomstvo nikoli z lásky, nebo snad pro potřebu orgasmu, ale kvůli statistice, když to tak potřebuje. Sám sebe tím ale degraduje na předmět. Z hlediska ostatních to není nic zlého. I já mám doma pár věcí, bez nichž se neobjedu – třeba koš na odpadky nebo záchodovou mísu. A mám je svým způsobem ráda.
...volám Jochu!...
Tak proč mne lidé jako Roman Joch, přes veškerou úsměvnost toho, co hlásají, tak znepokojují?
Možná i proto, že si ho umím stejně dobře představit se svazáckou kravatou pod pěstěnou bradkou, ale i v bílých podkolenkách. Proč asi? Proč má tak bezuzdnou potřebu projevovat se jako fanatik a to i v oblastech, o kterých vážně naprosto nic neví? Fanatismus v jakékoli podobě je zárukou velkých problémů, učí nás mimo jiné dějiny. Jistě je zná velmi dobře. Jenže asi zatím neví, že jeho názory – pokud je myslí vážně – jsou velmi fanatické.
... o Jochu,...
Tak tohle ke mně vysílá sám o sobě Roman Joch. Je to jen můj pocit z toho nešťastného človíčka, který život zjevně ještě neochutnal, protože uvěřil, že se skládá z jednoduchých pravd. Jenže tak to v žádném případě není. Lidé přece už dávno nevěří, že jejich největším blahem je obětovat se firmě (bojím se, že tak už to dnes nevidí ani v Japonsku) nebo že jejich jedinou povinností je věřit svatým pravdám, které kdosi vymyslí.
... s Jochem.
Bohužel –Týden naboural obranný val a vysoce diskutabilní názory „strýčka“ Jocha už se šíří i po internetu.
Tak tedy naslouchejme, čtěme, ale neberme ho vážně. Třeba jednou dospěje, až pozná, o čem život opravdu je a co má skutečnou hodnotu, nejen tu tržní.
K tomu mu dopomáhej - Joch.
