Zavolejte si, ale hlavně nechoďte. A trpělivost!

„Z rozhodnutí primáře neurologického oddělení bude naše ambulance ve dnech 4. 9. – 5. 9. UZAVŘENA Zavolejte si prosím na číslo 595888888 pro nový termín. Děkujeme za pochopení“ (Telefon jsem si dovolila mírně poopravit)

Tak tohle jsem včera odpoledne našla v poštovní schránce. Místo abych zatínala zuby v nevlídné čekárně mezi desítkami dalších pacientů, koukám doma na Tootsie, kterou dnes dopoledne vysílá Nova. Jaká ironie, už v roce 1982 natočili Amíci pollackovsko-hoffmanovskou limonádku, která tak nějak až příliš zábavně učí, že lidé nejsou jen bláto na čísi botě. Jedeme dál, přikazuju si v duchu, Dustin Hoffman je dostačující náhrada za nedýchatelnou atmosféru čekárny nadité víceméně bezmocnými lidmi, tak klídek a konečně uvolni čelisti...  

Když nervy, tak Vítkovice!

Už několik měsíců jsem v péči vlídné neuroložky z vítkovické nemocnice. Ale má to svá „ale“. Vlastně mám pocit, že se ani jednou nepovedlo, abych mohla svůj specializovaný kousek zdravotnictví navštívit v dohodnutém termínu. Vždycky do toho – tak nějak - něco vlezlo.

V mém soužití s českým zdravotnictvím počátku třetího tisíciletí to letos nebyl zdaleka první ani jediný žertovný zážitek z lékařského prostředí. Možná proto jsem se přistihla, jak zatínám nad čtením té zvláštní listovní zásilky zuby.Bůhví, co mne na tom lístku irituje víc – jestli ten nablblý „zdeúřední“ styl, nebo odvolávka na bezejmenného primáře. Nebo prostý fakt, že mne zapomněli oslovit. A taky dost možná – poděkování za „pochopení“.Tady totiž naprosto není co chápat. Mám chápat, že jakýsi divný tvor kdesi v pozadí rozhodl, že zrovna když mám jít ke své lékařce, tak jí zavře ordinaci?

Copak jsem opravdu kus tvarohu nebo noha od stolu, aby mi posílali takové nejapnosti? Copak ten nejmenovaný primář, který údajně rozhodl o uzavření mé ambulance, nemá páru o slušné korespondenci? On jediný je totiž s trochou práce coby jednoznačně jmenovaný viník té nepříjemné situace vystopovatelný. A možná je to nějak úplně jinak.

Naivní textík vyvolává řadu dohadů – museli neurologii vítkovické nemocnice v Ostravě zničehonic dezinfikovat nebo snad deratizovat? Malovali na jaře, tak co se tam zase děje? Nebo jim snad spadl strop? A co když někdo prostě ukradl razítko a teď si utahuje z pacientů?

Možná je ten primář beze jména jednoduše tak mladý, že v něm informace podobného typu - to jest zaklínání se jakousi veličinou někde v pozadí –  nevyvolávají žádné asociace. V časech odvanulých sametovou revolucí byl podobným bubákem na přílišné volnomyšlenkáře například stranický tajemník, ředitel školy, vrchní kádrovák atd. atd. Čím to, že ve vítkovické nemocnici se čas tak nějak petrifikoval v podobě nepraktických a nepřívětivých interiérů, kde se takřka nedá dýchat. Už jen zcela krátkodobý pobyt tady vám přitíží tak, že se vám naprosto znatelně uleví, když můžete vypadnout. 

Naivita? Buranství?...Trpělivost

Jsem neurologický pacient, a tudíž pravděpodobně „přecitlivělá“. Ale fakt, že většina pacientů vezme podobný „leták“ bez mrknutí oka, je trudný. Sami rezignovali. Tím snazší práci má pak mašinérie – to je fuk, jestli zaměstnavatel, politika nebo zdravotnictví. Dokonce bych řekla, že to není jen zlé, ale ohavné. Že je to naneštěstí ten největší problém současného českého zdravotnictví a bohužel asi nejen jeho.

Omlouvám se, opravdu upřímně se omlouvám, své vlídné mladé neuroložce. Zažila jsem daleko drsnější události v současném českém zdravotnictví než přihlouplý lístek odvolávající  schůzku. Jsem si naprosto jista, že moje lékařka je vedena jedinou snahou – pomoci mně i svým dalším pacientům. Nejmenovaného primáře neznám a ani nechci znát, nestojí mi za to. Stal se pro mne podobně hadrovým panákem, jako výše jmenované totalitní strašáky právě v okamžiku, kdy jsem zjistila, že jeho mailová adresa nefunguje. „Moje“ neuroložka byla na dovolené a já potřebovala konzultaci o léku, který mi značně komplikoval život. A co byste řekli – na vítkovické neurologii málem nebylo živáčka, který by zvedl telefon, natož reagoval na mailový dotaz. No – nebyl to příjemný zážitek, ale vzala jsem to tak, že jsou prázdniny, a tak nezbývá než opřít se o svoji vlastní a jedině funkční TRPĚLIVOST. Jenže kolik jí pacient má mít? Jakápak je doporučená dávka pacientovy trpělivosti?

Pacient jakožto účetní položka se nemá co urážet

Dámy z „mé“ neurologické ordinace jen použily postup obvyklý a zažitý i jinde – pacienti (školáci, občané či chcete-li voliči ...) jsou prostě beztvará hmota vybavená sítí cév, nervů a bůhví čeho. A my (zdravotníci, učitelé, politici....) jsme tady od toho, abychom věděli, co je pro hmotu nejlepší.

Ne, nejsem tvaroh, noha od stolu ani beztvará hmota. A jako taková chci být brána i v soukolí julínkovského zdravotnictví. Jsem navzdory svým potížím cítící, myslící a vnímající bytost, naneštěstí vybavená jistým vzděláním.

Nechci být jen jakási finančně převodní stanice, která určuje, co a jak pojišťovna zdravotníkům uhradí anebo ne. Je mi líto, že produkt takového přístupu se ke mně dostal právě z ambulance mladé ženy, které si vážím. Chápu, že ona ani její sestra prostě netuší, že papír, který v dobré víře rozeslaly desítkám pacientů, je nevkusný a do jisté míry urážlivý. Staly se jen prostě příslovečnou kapičkou, kterou pomyslný pohár začal přetékat. Bůhví jaká neviditelná páka trhu je přiměla, aby zvolily tuto cestu – jistě osobnější telefonáty byly třeba pro soukromou firmu „příliš drahé“, kdo ví. Ono se dnes patrně ve školách neučí, že občas méně není více, naopak je to ještě méně a pak je to taky třeba ostuda. Když si koupím nekvalitní zboží, jdu ho reklamovat. Jak si mám ale stěžovat na urážlivý kus papíru bez oslovení a bez podpisu, opatřený jen razítkem ambulance?

U takového cáru papíru nejde jen o neúctu k jazyku (o interpunkci nemluvě) a korespondenci jako takové. Jde totiž o úctu/neúctu ke klientovi. A já jsem plnohodnotný, svéprávný a dospělý (řádně každý měsíc platící) klient. Naprosto mne nezajímá, jestli zrovna vítkovická nemocnice spadla nebo se primář zbláznil, když tak – z mého hlediska - hloupě rozhodl. Já chci svůj platný a neměnný termín, na který se mohu spolehnout. Ostatně už termín 4. září byl původně 20. srpen. Ale – trpělivost.

Pokud už jsme nuceni přijmout neviditelnou ruku trhu jako hlavního hybatele českého zdravotnictví, neměly by se na zmíněných školách začít vyučovat i ekonomické předměty, nebo aspoň základy marketingu?Ne, já věřím, že stačí jen v nejobecnějším smyslu změnit přístup k pacientům, z nichž se naneštěstí stali také klienti, tedy zákazníci.    

Pacient anebo zákazník. Nebo Zákazník?

Už měsíce se snažím (za pomoci své neuroložky z Vítkovic) umravnit svoje poněkud zdivočelé nervy. Neurologičtí pacienti mi asi potvrdí, že než se neurologický problém vyspraví nebo dokonce odstraní, chce to čas a trpělivost. Chápu i sestřičku z „mé“ ambulance, že se s ničím moc nemaže, kam by také přišla. Někdy je to i docela legrace. Potíž je, že neurologický pacient je většinou rád, že je rád a tak moc na nějakou důstojnost nedá.

Jenže tohle není jeho problém. Je to problém všech těch uspěchaných zdravotníků, kteří nestíhají administrativní záležitosti, takže nakonec ledacos vyřizují jaksi bokem.

Už jsem zažila lékařku, která se na mne během „vyšetření“ ani nepodívala, zato hloubkově studovala obrazovku počítače, která ovšem informovala o mém stavu před jedním až více měsíci. To se na mne ani nepodívá?, dumala jsem po celou dobu audience. Nepodívala. Nepotřebuje to. V její počítačové kartotéce jsem jen cosi jako tabulka, jejíž jednotlivé položky momentálně příliš neodpovídají tomu, co ji učili na fakultě.Tak proč mne ten nepovedený leták pořád tak štve? Proč ho prostě nezahodím a ve vhodném čase nevytočím správné telefonní číslo?

Měla bych se zachovat tržně a najít jiné řešení. Jen si nejsem jistá, že mi ho julínkovské zdravotnictví je momentálně schopno poskytnout. Hledat jiného specialistu by znamenalo toliko přemístit se z bláta do louže.