Jednadvacátý srpen osmašedesátého roku jsem zakovala v paměti a vracela se k němu jen zřídka. Ale vždycky jsem věděla, že do mého života zasáhl tak jako do života všech, kdo ten den a dny následující zažil.
Ten den měl pro moji rodinu zvláštní předznamenání. Můj strýc Josef se oženil a příbuzenstvo si vnímatelně oddechlo. Do té doby vedl z hlediska „slušné“ rodiny dost rozpustilý život. Prý byl i u PTP, ale nevím, pamatuji si jen to, jak jsme byli s rodiči za ním v jakémsi zachmuřeném táboře, on měl na sobě ošklivou uniformu a zlí jazykové tvrdí, že to byl kriminál. Jeho život fatálně ovlivnil jiný „osmičkový“ rok – 1948.
Do naší rodiny přivedl tři nádherné ženské, plné života, a dvě holčičky o něco mladší než já. Mé pokrevní příbuzné okázale opovrhovaly plnokrevností mých nových tet, ale braly to jako nutné zlo, které je pro Pepíkovo dobro nutno přežít. Nevím nic o Pražském jaru toho roku, nevnímala jsem to, snad byla i jeho výsledkem tahle svatba. Cosi přece jen bylo ve vzduchu.
21. srpna jsem byla s dědečkem a babičkou na chatě u jihočeského rybníka Mrhalu. Novomanželé dorazili na chatu za námi a náš Pepík v časném ránu zmizel. Co tím vzkázal své ženě si ani nechci domýšlet. Já bych umřela hrůzou, protože bych věděla, že je rapl a vyleze na každou barikádu, aby si to konečně vypořádal se svými běsy. Kde byl a co tam dělal, nevím a nevím ani, jestli to někdo z příbuzenstva ví, ale s vysokou pravděpodobností skutečně dorazil do Prahy a aspoň se snažil vyřvat z plic svůj dvacetiletý hněv na režim, který tehdy v Čechách vládl.
Dovolená u ospalého jihočeského rybníka brzy skončila a moje vyděšená matka si mne odvezla domů, do Kutné Hory. Myslím, že jsem tehdy zažila svůj první a zatím asi jediný hysterický záchvat. Na jedné z okresek náš autobus, pravidelná linka z Českých Budějovic do Kolína, potkal první z ohavných khaki-zelených kolon, které tehdy křižovaly zemi. Vojenské transportéry, tanky a bůhvíjaká monstra zatlačovala autobus do škarpy. Vyděsily mne k smrti, ale já odjakživa nesnáším velké stroje, které jako by se vymykaly lidskému ovládání.
A tanků bylo tehdy všude až až.
Jeden spadl do sousední zahrady, druhý přímo do zahrady domu, v němž jsme tenkrát bydleli. „Stačilo málo a měli jsme je v kuchyni,“ tvrdila potom se značným rozčilením moje matka. Přesto – pokud vím - nikdo nevzal sekyry, sudlice a palcáty a nešel ty mladinké, zmatené a v té chvíli určitě otřesené ruské vojáky pobít. Naopak přinesli jim jídlo a pití a snažili se jim vysvětlit, že v naší zemičce, natož v naší zahradě a ještě ke všemu v tanku, nemají co dělat a proč.
Moje těhotná teta pracovala v Praze a stala se nechtěným svědkem jedné ze smrtelných tragédií, které vpád okupantů přinesl. Vidět smrt v přímém přenosu není zážitek pro nastávající maminky. Stříleli tehdy okupanti na základě rozkazu nebo prostě proto, že se jim zrovna chtělo, bůhví. Nebyla to moje osobní zkušenost, nebyla ale o nic méně děsivá. Malá holka takové věci nehodnotí, jen je skladuje kdesi v paměti.
Politika se valila dál bez ohledu na lidi a jejich přání, rozmístění zbraní bylo dáno a malá zemička v srdci Evropy se do těchto plánů musela vejít. A my už po staletí nepovažujeme válčení za způsob, jak se domáhat spravedlnosti. Není to nic, za co bychom se měli stydět. Jsem si naprosto jistá (i zásluhou osmašedesátého), že jiný postoj je „nám“ tady naprosto k ničemu.
Tyhle zkušenosti byly zásadní pro moje vnímání světa a hlavně propagandy a sil, které námi chtěly manipulovat a stále manipulují. Samy zrelativizovaly hodnotu toho, co nám pak ochránci pravé víry předkládali jako absolutní pravdy. Myslím, že nás to naučilo přežívat za cenu určité schizofrenie – chodili jsme do skauta a pak jsme se potkali na gymplu a všichni (až na jednoho) vstoupili do SSM. Nemohli se z nás všech stát protestantští faráři. A nestali.
Vzpomínám na svoji skvělou učitelku kreslení (i její děti jsem potkávala na skautských akcích), která se mi snažila ještě na základní škole vysvětlit, že nemám chodit na evangelickou faru, vždyť je to přece blbost. Byla, ale z jiných důvodů, než si ta dobrá žena mohla představit. Chodila jsem tam kvůli lidem, které jsem tam potkávala, ne proto, že bych tam hledala (a nacházela) boha. I to byla škola dobové schizofrenie.
Jak šel čas, ze škol mizeli kvalitní kantoři. Jejich roli částečně převzal tehdejší kutnohorský farář Ctirad Novák. Přestože nesměl nějaký čas vykonávat svoje poslání, byl tam a otevřel mi zdroje, k nimž se mohu kdykoli vracet. Asi jsem potkala jen málo mužů, kterých bych si vážila tak jako jeho. Ve všem tom marasmu a hlouposti svítil v maloměstském prostředí jako maják. Nevnímala jsem ho jako faráře, ale jako mimořádně vzdělaného muže, skvělého muzikanta a v nejryzejším slova smyslu úctyhodného člověka. Ale tehdy jsem si to neuvědomovala. Skutečné hodnoty člověk většinou pochopí a uzná, až když může srovnávat.
Když jsem dorazila na vysokou, byla už plná „kádrů“. A protože kádři vyžadovali kádry, psaly jsme na konci každého ročníku s naší skupinovou vedoucí Marií Bublovou ročníkové hodnocení. A protože paní Marie byla neskutečně, až andělsky laskavá žena, byli jsme v těchto elaborátech, poplatných dobovému pseudopolitickému žargonu, všichni skvělí a vyznavači dobových politických pravd. Mohly jsme si zlomit mozek, když jsme tepaly kýžené fráze na papír, a dost jsme se u toho nasmály. Bylo to směšné i děsivé, stejně jako ta divná, zatuchlá doba. Dej mašinérii, co chce, a ona ti dá pokoj, aspoň na čas, bylo tehdy nepsanou pravdou. Pomohlo nám to všem ve zdraví přežít normalizaci na vysoké škole.
Nikdy Marii Bublové dost nepoděkuju za lekci vlídnosti a laskavosti, kterou nám tehdy poskytla. Přestože i ona věděla, kdo je zač na katedře, k níž jsme patřili, a nebyly to vždy charakterové skvosty, jak také jinak…
Zlom nenastal toho dne - 21. 8. 1968. To dusící bahno se rozprostřelo naší malou zemí teprve potom. Zřejmě jsme v tom čase zažili cosi mystického, cosi ve vší tragičnosti tehdejších událostí povznášejícího. Spojení a sjednocení, jasné a zřetelné, v každém nervu a v každé tepající cévce. A radost z toho sjednocení. Běž domů Ivane,… tady přece nemáš co dělat. Většina lidí v této zemi tuhle pravdu znala a vyznávala. Jak by ne – všichni měli babičky a dědečky a ti většinou putovali na zkušenou do Vídně, Paříže či Berlína, nikoli do Moskvy.
Mnozí měli znárodněné majetky, zničenou kariéru, jiní měli potíže jednoduše „preventivně“ - táta byl pracháč, tak ty studovat nebudeš.
Následné zklamání způsobilo vedle dobové schizofrenie ještě jeden efekt. Hodnoty jako by se začaly rozostřovat, poctivost a morálku vyměnily náhražky a fráze, kvalitu kvantita, cenil se ten, kdo s režimem pokud možno nějak „vyběhl“, čím víc, tím větší byl frajer.
Zůstaly iluze, že tam někde na západ od našich hranic je všechno jinak, lidé jsou tam poctiví, mají všechno, co potřebují a snad i trochu víc a politika odráží diskusi vzdělaných a bohabojných lidí. Ale přišel rok 1989, komunistický režim dodýchal a teď už si skoro dvacet let zvykáme na „svobodu“.
Náš život stojí a padá s Neviditelnou rukou trhu. Ta určuje, kdo bude a kdo nebude mít práci, který provoz je příliš drahý, komu zruší školu, komu nemocnici, jestli bude v novinách stránka kultury nebo ne…
Vím, že mám dodnes problém s vírou. Nesouvisí to s programovým ateismem, v němž jsme vyrůstali (i ateismus je přece svého druhu víra). Nutili nás – a asi ne moc dobře - věřit, že strana a vláda to s námi myslí nejlíp. A tak, když "mám" něčemu věřit, zkoumám to ze všech stran a ptám se proč. A bohužel dodnes daleko snadněji vyjmenuji, čemu nevěřím, než čemu věřím.
Proč mám třeba dnes, 40 let po srpnu 1968, věřit, že to nejlepší pro mne a blaho mého potomstva je radar v Brdech? Proč mám věřit, že jakékoli chřestění zbraněmi a ochrannými štíty je v pořádku? Proč mám programově předpokládat raději to nejhorší? Copak to není cesta do pekel? Copak už jsme celá desetiletí nefungovali jako nárazníky pro čísi vzdálené zájmy? To jsme pořád malé a nedospělé děti, se kterými to někdo „musí myslet dobře“, proto nám sem nasadí tanky, rakety nebo radar?
Kde se bere bohorovnost nositelů takových zpráv a rozhodnutí? Oni tady nezažili dvacet let normalizace, šaškáren a pitvoření? Copak si doopravdy nepamatují, kdo fakticky po roce 1968 utahoval šrouby? Nebyli to jen komunisté, byli to především mocichtiví omezenci.
Bože, kolik takových bohorovných, nabubřelých pitomců jsem v životě musela potkat a naivně si myslela, že zmizeli se starým režimem. Omyl, jsou tu pořád. Jen se halí do jiných barev. Jejich postoje jsou stejně totalitní jako oněch pantátů, zmizelých s ruskými a sovětskými vojsky. Dej jim funkci a uvidíš.
A tak dnes v zemi, kde se narodil Hus, Chelčický a Komenský vystřihneme – přes všechny zkušenosti s rokem 1968 - kus země a dobrovolně ho svěříme cizí armádě, cizím zbraním, neboť je kdosi Veliký, Mocný a Uctívaný přesvědčen, že je to jediná možná obrana proti eventuálnímu nebezpečí, hrozícímu odkudsi z Íránu… Vždyť to trvalo jen něco málo přes dvacet let, než jsme se zbavili ruských vojáků. Asi máme být zvyklí a nefrflat. A povinně se bát… Až ohavně to připomíná atmosféru Studené války.
Alexandr Vondra si před nějakým časem mohl vykloubit svoje ministerské čelisti, když národu z televizní obrazovky v souvislosti s radarem vysvětloval, že přece ke vstupu republiky do NATO také nebylo nutné ptát se lidí, co si myslí. Proč se vůbec ptát na věci tak zásadní jako je umístění radaru na území republiky, nebo vojenská účast kdekoli a s kýmkoli…
Naprosto nevěřím, že ke svému životu potřebuji, aby země, v níž žiju, byla součástí NATO, natož aby se krčila ve stínu jakéhosi byť obranného systému. Ale je to jen můj názor a názor jakési vágní „menšiny“, která je sice tu a tam spíše většinou, ale to ve světle zkušeností z roku 1968 a na šachovnici světových zájmů nehraje roli.
Za deset let jména dnešních prosazovatelů radaru budou – doufám - zapomenuta, ale pokud se nezmění základní filozofie, tedy že jsme všichni stejně hloupí, máme stejné potřeby a ty nasytíme v nejbližším hypermarketu, a to ostatní za nás obstarají a rozhodnou bohorovní politici, poputujeme tak nanejvýš do bazaru dějin a svoje ambice a schopnosti prošustrujeme v zastavárně dalšího Velikého Ochránce.
Pokolikáté už v našich osmičkových dějinách?
Ledaže by se mezi politiky začali objevovat lidé bohabojní.
Jenže kdo v této zemi dnes ví, co to vlastně znamená?
