Chcete mít blog, tak dodejte fotku, zní jeden z prvních požadavků, jimiž vás správce blogu obšťastní. Proč? Co je komu do toho, kolik mi narostlo brad a přibylo vrásek? Blog je blog, a tak se vydám na výzvědnou pouť po svých zásuvkách. Chtějí prostě něco, co mne charakterizuje. Jenže co to je, přesněji řečeno – jaká moje fotka to je?
Ukaž světu, co jsi zač, zní to bezostyšné zadání. Drzé pro toho, kdo by nejradši nosil burku a vlající háv až po paty, třebaže rozhodně ne z důvodů náboženských. Která z fotek, které se léta shromažďovaly po nejrůznějších koutech, může aspoň naznačit, co jsem zač nebo co jsem taky zač?
Kdo jsem? Co jsem?…. Znám ta slova. Před mnoha a mnoha lety je napsal chorvatský básník Tin Ujević. Stal se z nich refrén, který mi čas od času zazní v hlavě. Léta jsem si nevzpomněla, až teď zarezonovala ta fantastická melodie v jazyce sice možná o něco chudším, ale skoro stejně krásném jako čeština.
Tko sam, što sam… Ja sam samo sanjar, … Paměť mne zrazuje, možná bych text našla v některé z větších knihoven, ale já mám tuhle báseň, přesněji řečeno jejích pár veršů, v hlavě nikoli jako text, ale jako slovo, jako zvuk.
Sanjar - snílek – to tedy jsem a vůbec se za to nestydím. Proč se trápit jako skrznaskrz racionálně myslící a jednající stroj, fungující podle předepsaných tabulek a společností daných doporučení?
Jsem přece ta malá holka, co léta pronásledovala všechny návštěvy, aby jí četly z oblíbených knížek. Dodnes ty odřené a ohmatané knihy stěhuji sebou z jednoho konce republiky na druhý. Knížky patří ke mně a k mému bytu přes veškerou pokračující digitalizaci a nechápavé pohledy mých synů.
Kdybych je neměla, a rozhodně nemůžu odpřísáhnout, že už jsem je všechny přečetla, připadala bych si jako ve vězení (ať se jdou vycpat všichni ti novodobí bytoví architekti, kteří vyznávají holé zdi. Copak je něco krásnějšího nad stěny obehnané do výše stovkami svazků? V každé je nějaký kamarád nebo moudro, ke kterému stojí za to se vrátit, nebo je teprve najít, třeba i znovu odhalit v jiné rovině a životní zkušenosti.
Ano, jsem „sanjar“, programově a snad od prvního nadechnutí kdesi v prachatické porodnici. Když zrovna nemusím zapojovat praktické vnímání, tak si docela bezostyšně sním. Třeba o zahradě, obehnané keři, plné tajemství a skrytých koutů. Podobné té, v níž jsem trávila dětství skoro na dohled chrámu svaté Barbory. Ostatně, stavitelé reálky na konci 19. století ukradli mým předkům výsadu shlížet na Barboru přímo z oken své usedlosti. Člověk by řekl, že to bylo první upozornění na to, co je čeká ve 20. století. Kazetu s básněmi Tina Ujeviće (už tehdy bylo zřejmé, že má ta plastiková krabička dost za sebou) mi před desítkami let darovala kamarádka z Daruvaru (ahoj Liduš, kdepak dnes žiješ a jak?). Básně Tina Ujeviće na ní recitoval – naprosto úžasným způsobem – Rade Šerbedžija. Ano, ten Šerbedžija, vlasatý a vousatý zlosyn z řady béčkových filmů bůhví jaké provenience, který před lety ztělesnil i čapkovského Mistra v jakémsi (tehdy ještě) jugoslávském filmu.
Gledaj, to je on! Rade, ukázala mi tehdy v Záhřebu Lidija Pilátová (tatínek „srbský“ Slovák, maminka „chorvatská“ Češka) muže v plnovousu, který s blahosklonným a tak nějak pravoslavně rozšafným úsměvem cosi vykládal skupině omladiny, jež ho se zřejmým obdivem a snad i nadšením obklopovala v jakési kavárenské předzahrádce.
Tko sam, što sam… Jak prostá a jak zásadní otázka. Slova básníka, jehož básně jste pořádně nikdy nečetli, se vám vpálí do hlavy, ani nevíte proč. Zvuk, melodii a život jim dal hlas muže, kterého jste do té doby znali jen velice vzdáleně, a přesto vytvořily spojení, které připomíná bájné cíle alchymistů.
Bůhví, proč vám tak sedí v hlavě. Je to jako hudební motiv, který už nikdy nezapomenete a o jehož smyslu nijak nedumáte. Patří k vašim jistotám, stejně jako knihovna, kterou stěhujete se svými kufry a živobytím od svatého Václava k postbaťovským ruinám a pak zase k rezivějícím postsocialistickým hutím.
…nek sam snijeg na brdima, ili sam dah u plamenu… Ale ne – že by ještě něco vypadlo ze šuplíku paměti? I takhle se rozehřměl Šerbedžijův hlas, s mocným praslovanským patosem a snad i s doprovodem bubnů. Další zlomek téže básně? Nevím, fakt, není to důležité.
Čas běžel. Z vylekané studentky slavistiky (to jsem taky já: nazrzlá dívka v černém, s velkýma očima, která v prapodivné póze přijímá tubus s diplomem. Jak by moc nevěděla, co s ním) se stala manželka (vlasy o něco kratší, krátké bílé šaty s drobnými kvítky, k smrti unavená nad sklenkou bílého vína – ne proto, že by bylo svatební veselí tak náročné. Náročná byla moje matka, která svatbu své prvorozené dcery pojala jako vojenské manévry blízké i vzdálenější rodiny. Marš začal v půl šesté, skončil pochopitelně ránem, a já se zařekla, že takovou bitvu už nikdy nepřipustím). Netrvalo ani moc dlouho a byla ze mne matka také (ano, i to jsem já - na krátko ostříhaná boubelka, šťastně kojící nejdřív jednoho a pak druhého syna). A předtím, v mezičase i potom redaktorka, která si mohla vyzkoušet opium deníkového zpravodajství, zahraničních reportáží (nebylo nic lepšího než nadiktovat text z nočního Bělehradu do Prahy a dál už nic neřešit), vševědění deníkových glos či komentářů. A samozřejmě hektolitry textů jiných, které bylo třeba přečíst, připravit, upravit (občas i přeložit, případně hodit autorovi na hlavu), později taky zlomit a poslat do tiskárny.
Léta jsem samu sebe označovala za redaktorku, pak jsem v devadesátých letech několik let s označením „novinářka“ neměla problém. I lidé, s nimiž jsem v novinách „pracovala“, byli takoví, že jsem si jich vážila – vzdělaní, zkušení, úctyhodní. Škoda, že tahle doba skončila tak rychle. Odplavili ji nedovzdělanci, kteří začali označovat noviny jako „produkt“ a „skvělej byznys“. Nikdy jsem tento názor nesdílela, ale nakonec je přece fuk, co si myslí pěšák, příprava novin se stala výrobou a tam nemá moc smysl chtít cokoli tvořit. Na všechno jsou přece tabulky, statistiky a experti, kteří za miliony vymyslí dávno vymyšlené. S jistým odstupem je docela zábavné sledovat, jak se noviny mění. Ale to už není moje starost ani potřeba. Už dávno nemám chuť být novinářka, jsem prostě zase „redaktorka“. Snad.
Tko sam, što sam – jen snílek, potácející se v mlze (nepřekládat, proboha ne…). Když jsem ještě měla pocit, že noviny jsou pro mne vším, objevil se na sklonku devadesátých let v Praze Rade Šerbedžija. A přidal své osobní svědectví do mé soukromé skládačky o bouřících dějinách Balkánu.
Navzdory vší digitalizaci a schopností médií „být u toho“ málokdo „u toho“ opravdu byl. Kariéru divadelní špičky záhřebského národního divadla sfoukl rozpad Jugoslávie a s ním spojené vraždění a netolerance jako svíci. Pro Chorvaty byl Šerbedžija příliš srbský (jeho rodina pocházela z Liky), pro Srby, u nichž hledal útočiště v Bělehradu, byl zase srbský málo. A tak sbalil kufry a odjel tuším do Londýna.
Na otázku, zda se nechce vrátit domů (Miloševićův režim tenkrát už zjevně kolaboval, potemnělým Bělehradem duněly demonstrace a srbští opoziční politici se začali nebezpečně dávat dohromady), odpověděl naprosto jednoznačně: Nikdy. Jak už tak mimořádné osobnosti bývají, vystupoval skromně a nevtíravě. Kam se poděla pravoslavná nonšalance tygra chorvatské první divadelní scény…
Ne, nebyl zlomený člověk, na to je příliš dobrý herec a evropský film jej uměl a zaplaťbůh pořád ještě umí „smysluplně“ využít nejen v rolích béčkových záškodníků z východu. Asi to nebylo poprvé, co jsem potkala člověka, který přišel snad o všechny svoje dosavadní jistoty, ale rozhodně mne to zasáhlo mnohem víc než jiná setkání. Tam u nich znal Šerbedžiju každý, teď musel začít znovu v zemích, kde ho znal jen málokdo, a znovu si vybudovat kariéru. Netušila jsem, jak poučný je jeho příběh i pro mne a kohokoli, kdo je možná příliš „sanjar“. V rukou krátkozrakých politiků jsme jen mravenečci a vůbec to nemusí být politici balkánští. Rozhodnou za nás a ještě nám budou tvrdit, že je to tak v pořádku. Ale to je jiný kabaret.
Tragédie Balkánu pokračuje, stejně jako eroze posametových iluzí, že někde na západ od našich hranic to vědí lépe (a zdravěji) než my. Nezbývá než pozorovat, co bude dál (jak „české“, že?). I to jsem bývala já – matka připravená pomoci svým synům odejít třeba za moře, jen aby nemuseli hnít v ČSFR. Dnes vím, že není kam. Snad jedině někam sám do sebe… Možná i proto jsem a zůstávám „sanjar“. Občas je to víc než praktické.
Tak tedy – „to sam“. Hvala i tebi, Rade.
