Malý soukromý aplaus aneb Dík za ostravskou operu

24. 03. 2013 22:21:49
Mám možnost poměrně pravidelně navštěvovat ostravské operní premiéry. A musím říci, že mne dílo tvůrců těchto představení stejně pravidelně těší. Z mé strany už bych to mohla skoro nazvat závislostí a já jsem za ni osudu vděčná.
Julie v kostce aneb Gounodův Romeo a JulieJulie v kostce aneb Gounodův Romeo a Juliewww.ndm.cz

Nejsem odborník, ale mám operu ráda. Mohou za to moji rodiče, s nimiž jsem od předškolních let usedala k televizní obrazovce a sledovala další a další zpracování české i světové operní klasiky.
V dospělosti jsem se párkrát odhodlala k návštěvě Národního divadla, ale výsledný dojem byl natolik neuspokojivý, že jsem se operám "živě" začala programově vyhýbat. Stačí totiž docela málo, aby se z opery vyklubal průšvih. A tak jsem léta žila v přesvědčení, že jít na operu do divadla je téměř akustická sebevražda.
Jenže tvůrčí tým ostravské opery mne nyní už několik let přesvědčuje, že opera žije, že je dokonce navýsost atraktivní a že hudební klasiku lze podat velmi moderně a zcela v souladu s požadavky současného divadla. A není to ani nuda, ani jakási hudební, do sebe zahleděná deviace. Na stará kolena si dopřávám světovou hudební klasiku živě a bez obav. Ostravská operní představení totiž netrpí tím, co mi léta bránilo na inscenace tohoto hudebního žánru chodit - nevyrovnanými pěveckými a interpretačními výkony či nedostatkem scénické fantazie.

Gejzír nominací
Potěšily mne všechny nominace na ceny Thálie, jimiž kolegium herecké asociace ocenilo práci ostravských divadelníků, ale ty, které se týkají opery Národního divadla moravskoslezského, mě těší dvojnásob, protože mi potvrzují, že i můj zcela laický pohled sdílejí zřejmě i odborníci.
Jsem si jista, že ostravské operní inscenace jsou (vzhledem k podmínkám regionální scény) zcela mimořádné. Viděla jsem ostravskou Káťu Kabanovou (nominace pro Luciana Mastra), Romea a Julii (Thálie pro Aleše Brisceina a Janu Šrejmu Kačírkovou) a obě tato představení považuji za velmi zdařilá, krásná po vizuální stránce a skvělá po té hudební.

Kouzlo divadla
Divadlo je magická událost. Užívám si, když tenhle malý zázrak mohu zažívat. Těší mne, když se tvůrcům představení podaří tak, že zapomínám, kde jsem a v jakém čase, a prožívám příběh, jakkoli fantastický, bájný či pohádkový. Ocitám se v jiné dimenzi bez souvislosti s aktuálním časem, a konkrétním místem (a městem) a nenadskakuju nad každou větou či nevyzpívaným tónem, naopak nechávám se unášet a opájet hrou světel, tónů či jazyka.
Tvůrci ostravských operních představení tohle umění nepochybně ovládají.
Ostatně na nedávné premiéře Lohengrina jsem si to opět potvrdila. Šla jsem na ni právě proto, že jsem se nemusela bát, že mi Lohengrin utrhne uši, či že se Elsa z Brabantu coby hrdinná heroina propadne pod jeviště. Lohengrin (v mém případě Peter Wedd) měl nádherný hlas a Elsa z Brabantu (Maida Hundeling) také, navíc to byla okouzlující dáma. Šla jsem a jen malinko se bála svých vlastních omezení, neboť Ostrava si zrovna vybírala každoroční civilizační daň a moje průdušky se odmítaly v uzavřeném prostoru umravňovat. Odměnou mi byly vynikající pěvecké výkony sólistů, skvělé sbory, pozoruhodná minimalistická výprava.
A Wagner zůstal Wagnerem, přestože šlo o zcela soudobé divadlo, odpovídající aktuálnímu tisiciletí.
Navzdory wagnerovské délce a aktuálně poněkud prachově nadlimitní Ostravě, odcházela jsem z divadla - opět - okouzlená, napojená a nasycená.
Stejně jako po Stravinského Zpovědi prostopášníkově.
Stejně jako po Dvořákově Armidě.
Stejně jako po Janáčkově Věci Makropulos či Kátě Kabanové...

Když dva dělají, není to... a malá činoherní odbočka
Přesun divadelní klasiky kamkoli může být problém. V případě Lohengrina - jak už bylo řečeno - Wagner zůstal Wagnerem a atraktivita představení se tím nijak nesnížila. Ono to zjevně v případě opery ani nejde - obkročit a přetvořit skladatele. Ale převést divadelní představení do 21. století může být ošidné. Už na zmíněném představení Lohengrina jsem si nemohla nepřipomenout poněkud nepovedený činoherní pokus "vylepšit" Čechova a transportovat jeho Ivanova vstříc "většinovému divákovi" (jinak si ten úkrok do nicoty neumím vysvětlit). Páclova adaptace navlékla Ivanovovi vytahaný, přisprostlý trikot a přišila mu oslovské uši jakési nepovedené estrády. Nic z toho Čechov není a nic z toho ani nepotřebuje. Především nepotřebuje vulgarizovat ani vulgárnět, aby mu divák rozuměl.
Je to věc míry, míry vkusu, míry úcty k autorovi, míry sebereflexe tvůrců představení. A já jsem znovu vděčná ostravské opeře, že mohu bez obav vyrazit na hudební klasiky a nemusím se bát, že mne bude obtěžovat čísi nezvládnutá exhibice v duchu werichovského ́autor byl blbec, režisér ne ́.

Nedoceňované rodinné stříbro?
Opera je výlučné umění. Může to být chápáno různě - třeba i tak, že vlastně už dnes nemá co říci. Jenže to by bylo nesmírně krátkozraké. Právě opera, pokud je tvořena poctivě a na vysoké úrovni, žije a má moc oslovovat - třeba i ty, kdo se o ni až dosud nezajímali. Ve světě už nad tím nikdo nemudruje, je to prostě fakt. Opera je hýčkanou kráskou, která vábí do měst nadšence a přináší další užitek. Víme v našem městě, že podpora ostravské opery je zasloužená a žádoucí? Snad ano, i když nepřitáhne 30 000 lidí na jednu hromadu.
Slýchám nebo čtu na adresu opery NDM řadu výtek a příliš je neuznávám. Třeba tu, že jsou angažováni zahraniční pěvci na úkor těch místních. Zajímá mne výsledek a ten je - podle mého soudu - výborný. Jsem přesvědčena, že právě angažmá špičkových pěvců spouští řetězovou reakci kvality i v dalších složkách představení, možná i proto ostravská opera neprodukuje průměrné nebo jen dostačující inscenace. Svým divákům - a ti, pokud mohu sledovat, zdaleka už nejsou jen místní - nabízí zážitky daleko přesahující regionání úroveň, mám pocit, že dost často i tuzemskou.
A to mne těší.
A přiznávám - pomáhá mi to v regionu s nejděsnějším životním prostředím v zemi žít.

Autor: Dana Havlenová | neděle 24.3.2013 22:21 | karma článku: 9.61 | přečteno: 298x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Kultura

Karel Sýkora

Daniel Duda – Nebyť spokojní s Izmaelom

Církev Adventistů sedmého dne je protestantská denominace, která vznikla v rámci eschatologického hnutí protestantských církví známého jako Druhé velké probuzení ve Spojených státech v 19. století.

17.2.2019 v 14:15 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 85 |

Ondřej Havelka

Vyvolený poutník Abram a spása vázaná na cestu

Praotec Abram někdy na počátku 2. tis. př. n. l. nejprve i s početnou rodinou opustil město Ur (asi 200 km jihovýchodně od Babylonu), přibližně v oblasti dnešní Nasiriyah v Iráku a putoval celých 1300 kilometrů pěšky...

17.2.2019 v 8:44 | Karma článku: 8.44 | Přečteno: 145 | Diskuse

Karel Sýkora

Doba předpostní – Septuagesima (Devítnik)

Touto nedělí (Septuagesima, Devítník) 17. února, podle starší tradice, vstupujeme do období tří týdnů před začátkem postní doby.

17.2.2019 v 7:31 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 64 |

Karel Sýkora

Albert Einstein přišel do nebe...

Židovský humor je druh humoru, který je zakořeněný v tradici judaismu a datuje se již od dob Tóry a Midraše.

16.2.2019 v 10:06 | Karma článku: 9.53 | Přečteno: 151 |

Karel Sýkora

Jiří Beneš – Genesis 2. a 3. kapitola

Genesis též První kniha Mojžíšova, je první knihou hebrejské i křesťanské bible. Kniha je součástí židovské Tóry, která je křesťany označována jako Pentateuch neboli Pět knih Mojžíšových.

16.2.2019 v 8:14 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 61 |
Počet článků 66 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 1664
Tko sam, što sam... Snad jen snílek, toužící po troše mlhy.

Najdete na iDNES.cz