Rozladěná květinářka aneb Infinitiv

Psát o tom, že naše mluva o nás prozrazuje leccos, by bylo nošením dříví do lesa, byť momentálně prožraného kůrovcem. A nejde jen o arogantní pseudoodborné žvásty. Naše společná mateřština, to nutné zlo, které s námi kráčí od narození, nás zahaluje jako triko, leč triko proklatě průsvitné.

Poměrně hezky jsem si to užila v blízkém květinářství, kde dvě dívky v nejhezčím věku nabízely květiny  strakatě barevné, samostatné i v kyticích vázané. Nechala jsem si také jednu takovou uvázat, a protože jsem už taková a barvu květin, které se chystám darovat, poměrně hodně vnímám a prožívám, nechala jsem si jednotlivé květy přiložit k sobě, poté jsem si přála přidat ještě trochu zeleně a stonek nevěstina závoje navrch. Nevím, jestli to slečnu, která mne obsluhovala, nějak významně zlobilo, neboť mi nevěnovala ani pohled, krámek byl navíc liduprázdný. Leč, když balila kytici do jemného hedvábného papíru, uštědřila mi radu: "Než to přijde do vody, tak přistřihnout..."
Nejsem nijak přehnaně citlivá, leč infinitivy, samy o sobě zajisté zcela neutrální, mi občas připomenou, o co vše už jsme v časech raného kapitalismu stihli přijít.
Před časem mne zaskočila internetová korespondence mezi mým mužem a osobou o mnoho let mladší než on, která se odvíjela výhradně v infinitivech.  Ta dáma neměla ani čtvrtinu jeho životních a odborných zkušeností, a co bylo horší - jako žena kupodivu nevládla ani minimálním taktem. V časech, kdy jsou ženy nuceny bojovat o svoji prestiž všemi zbraněmi, a to dokonce i těmi mužskými, měla patrně pocit, že je vše, jak má být a že také činí vše, jak má.
"Smazat!... Upravit!...Vyhodit!... Zkrátit!... Zjistit..." (Trochu to připomíná Orwela, co říkáte? Nebo spíš buzerplac?)
No nevím, jestli tohle je příklad kvalitní manažerské práce, říkala jsem si tehdy, až příliš dobře vědouc, že ta dívčina svoji způsobilost pro funkci, kterou zastávala, získala jakousi záhadnou indukcí, rozhodně ne léty profesních zkušeností. Zřejmě si tedy poněkud příliš "infinitivním" vyjadřováním dodávala i trochu víc než odvahu.
Leč - co vede sličnou květinářku, aby osekala svoji mluvu na prosté infinitivy?
Chce snad svoje zákazníky tímto specifickým způsobem poslat ke konkurenci? Nabídla jsem jí jinou možnost,  jak poskytovat jinak dobře míněnou radu v naději, že mladinká květinářka má před sebou ještě dost času, aby zjistila, že ke kytici může přidat trochu přívětivosti a třeba i úsměv. A krapet poctivého časování jí k tomu - zcela zdarma - taky pomůže. 
Jenže - vzhledem k tomu, že ta mladá dívka ani nevěděla, co je to infinitiv, skončila jsem s vysokou pravděpodobností v jejím pomyslném seznamu zákazníků-cvoků a otravů.
Nechť.
Neúcta, zdaleka nejen ta projevená pochybenou morfologií, vládne dnes našim dnům. Na poctivé časování není čas, není prostor, nejsou peníze, zřejmě si musíme zvykat.

Musíme?