Děsivá tragédie, zbloudilá duše, trochu písku a naděje

Všimli jste si, že vždycky, když už hněv a vztek a nenávist otravují vzduch tak, že se to nedá ani dýchat, něco se stane? A bývá to jako zásah bleskem, děsivé a nepochopitelné.

Původně se mi o tom ani nechtělo psát, ale musím. Něco ve mně musí.
Anders Breivik to způsobil. A všichni ti, kteří se teď činí, aby vysvětlili, proč udělal, co udělal a kde se v tom nordicky krásném efébovi vzalo tolik vražedné nenávisti.
Nemůžu ho omlouvat, ani nechci. Ale...

Mám pocit, že lidé jako on jsou jako vyschlý troud, vyprahlé pozůstatky umírající minulosti. A ze světa, v němž žijí a který odmítají chápat, vsáknou a nasají jen to nejhorší - zklamání, hořkost, závist, marnost, hněv, hloupost, bezmoc. Netuší, že tyhle dojmy a pocity zrcadlí jen a výhradně to, co mají v sobě. Jejich živlem se pomalu stává nenávist, zprvu jen doutnající, jen občas probublávající z bažiny sebepodcenění, sebeklamu, nevíry ve vlastní hodnotu, nelásky k sobě a ke světu kolem, z něhož nejsou schopni ani ochotni vnímat víc.
Četla jsem rozvahy jednoho samozvaného ostravského barda -  je prý škoda, že si Norové nemohou přečíst podobnou zprávu o Breivikovi jako Američané, když před deseti lety popravili jistého stejně zmateného, zbloudilého a nenávistí světa kolem sebe nasáklého teroristu. (Oč je všeznalý bard lepší než zbloudilé duše, jimiž tak opovrhuje, když není schopen víc než volat po další krvi?)
Jenže tohle "smrt za smrt" - není to nějak moc jednoduché, prosté... anachronické?

Vynálezce téhle prastaré "pravdy", veliký král a vládce, tak řečený Chammurapi - sjednotitel, byl určitě tvrdý jako kámen. Musel, jinak by svoji moc neudržel, říše by se mu rozpadla pod rukama jako hromádka písku. I jeho kosti už se dávno rozpadly, nikdo neví, kde je jim konec. Možná ho na sklonku života obklopoval už jen strach jako neproniknutelný krunýř, protože nevěřil nikomu. Tolik si - možná - přál umřít a nemohl, a nebylo nikoho, kdo by mu umřít pomohl, všichni se ho báli... I tohle byla součást jeho velikého vítězství, tehdy v 18. století před naším letopočtem?
Kolik zubů vytloukl jiným, a teprve děsivý zánět okostice ho - možná - přivedl na pokraj podsvětí. Ale ani podsvětí ho - možná - nechtělo. Ale to je jiný příběh.
Jed jeho starověkého práva ještě dnes otravuje svět, nepomohly ani dva tisíce let popleteného učení proroka z Nazaretu (tedy on nebyl až takový popleta, byť putoval krajem v otrhaném plášti a opánky častěji neměl, než měl). To lidé si jeho učení pomotali a přizpůsobili a teď těžko hledají, co se z jeho slov rozlétlo do všech stran s pouštním pískem. Mohou zahlédnout jen tu a tam nitku, zrnko, úryvek vyprávění a doufat, že snad koutkem oka zahlédli...

Obdivuju Nory, protože nepodlehli tlakům času, v němž žijeme, a nevyhlásili předčasně fatvu. Tragédií, kterou zažívají, procházejí obdivuhodně. Je to nejen jejich zkouška, je to zkouška hodnot, o něž se stále ještě opírá naše do sebe tak zahleděná civilizace. A bůh ví, že nepatřím k bezbřehým vyznavačům toho, co se dnes jako "hodnoty" tváří.
Dokážou Norové tváří v tvář nesmírné bolesti a slzám matek a otců za zmařené životy uchovat si lidskost a lidství a - nezabijí? A snad i - odpustí?
Američané to po 11. září nedokázali.
Já mám pocit, ne - já to cítím jako naději - že Norové tohle zvládnou, přestože trest pro zbloudilého vraha zůstane spravedlivý.
A je to jako zrnko lidství - zapomínaného a nalezeného, jako střípky hliněného džbánku, který sloužil pronásledovanému a posléze oslavenému prorokovi, ztracenému ve frázích a zakazovaných pravdách, falešných proroctvích, dokola omílaných lžích...
Kupčíci přece tak rádi peleší v chrámu.