Případ Michálek aneb Sviňstvo v přímém přenosu

Napjatě čekám, a bůh ví, že nejsem sama, jak se vyvine aféra kolem bývalého ministra životního prostředí a muže, který umožnil, aby se o ní veřejně psalo a mluvilo. Aktuální novinka zní: Libor Michálek nesmí na pracoviště a bere třetinu platu.

Naše demokracie je mladá, a tak se netřeba divit, že si občas připadám jako v mateřské školce. Je to taková rozverná hra na babu.
Máme tady u nás v Česku poslední dobou docela šrumec - počínaje mediálním vírem kolem ABL, dohodou-nedohodou na Hradě, přes nervydrásající zákopovou válku s lékaři či blábolení kolem vládních připravených-nepřipravených reforem až po konečně jasné stanovisko Ústavního soudu, že stav legislativní nouze se prostě zneužívat nesmí, ani když si na to bůhvíkdo bůhví s kým plácne. Baba! -...baba! -... - baba!...baba! -...baba!... Jak dlouho ještě, říkám si už hezky dlouho, kdykoli média poskytnou další takový politický štulec veřejnosti.

Baby, babky, babičky...
V záplavě téměř denních malých či větších průšvihů mám neodbytný pocit, že si z nás politické reprezentace napříč politickým spektrem slušně řečeno utahují. Marné pokusy dát tomu, co předvádějí, zdání odbornosti, či legality, nebo aspoň nejlepších úmyslů s humorem jedině sobě vlastním pohřbil za vládní koalici Miroslav Kalousek. Jinak nad jiné ostřílený politický matador, jenž by za záchranu milionů v kauze Promopro zasluhoval zajisté přídomek "tak řečený Dušín".
Slušná "babička", říkala jem si, sledujíc spokojeného Kalouska v Hydeparku na ČT24. Ale nestačilo. Téměř vzápětí přistála další "baba", tentokrát svobodě tisku, slova. A nebyla to jen tak ledajaká "baba", byla to facka jako dům, když "empíci" pod ochranou ozbrojeného komanda v maskáčích na základě nesmyslného nápadu bůhvíjakého generála vydrancovali kancelář tří televizních reportérů. Jen pro jistotu připomínám - je březen 2011.

Exministr v pohodě. A co exředitel?
Kauza, která to vše svým způsobem odstartovala, jako by z veřejných sdělovacích prostředků zmizela. Člověk mohl jen k dennímu zpravodajství překousnout hořkou pilulku, že magistr Drobil je pro ODS natolik nepostradatelný v této těžké době, že si jej modří zkrátka musí ponechat ve svém čele. A tak je dnes Pavel Drobil nejen  místopředsedou strany, ale i místopředsedou jejího regionálního sdružení, předsedou oblastního sdružení, ale také poslancem PČR a krajským zastupitelem v rodném Moravskoslezském kraji. Normálnímu smrtelníkovi zůstává rozum stát, jak k tomu stíhal ještě taky zodpovědně vést ministerstvo životního prostředí, ale nešť - nejsme všichni stejní, přejme mu hodně sil, neb jak je v kraji zvykem, jeho čas ještě přijde a do té doby může vesele pracovat pro skvělé příští hřivny občansky demokratické strany coby její "ideový šéf" (http://zpravy.idnes.cz/exministr-drobil-ma-novou-praci-stal-se-ideovym-sefem-ods-pmc-/domaci.asp?c=A110107_204923_domaci_vel).
A zatím Libor Michálek, odvolaný ředitel Státního fondu životního prostředí, člověk, kterého bych neváhala označit za svého druhu hrdinu v naší malicherné a korupcí prolezlé době (a tohle nepopírají ani naše politické špičky) nesmí na pracoviště a bere třetinu platu
(viz http://www.ceskenoviny.cz/zpravy/barta-znovu-nabidl-misto-odvolanemu-sefovi-sfzp-michalkovi/609538). Taky pěkná "babka" úvahám o demokracii a občanské společnosti.
Ale co čekat v zemi, kde vojenská (!) policie beztrestně vylupuje kanceláře věřejno-právního média a krade soukromý majetek? Tohle už není ani "baba", to je kopanec - do tváře občanům, pro které tady média jsou a pro něž zajišťují prazákladní "veřejnou službu". Výmluvy velitele vojenské policie, že se nemůže vyjádřit, protože nemá dostatek informací, jsou ostudné, podivné je i stanovisko soudce, že si to představoval jinak. Celá ta neslýchaná a "sviňská" akce vzbuzuje spíš pocit, že kdosi potřeboval úředně potvrzený papír, aby mohl ukrást něco úplně jiného než dokument dávno už zveřejněný.

Nebát se a nekrást...
Odkaz Tomáše Garrigua Masaryka je v tuzemsku spojován s výzvou "nebát se a nekrást". Jak jsme si ji od sametové revoluce dokázali pozměnit, dokumentuje děsivě a téměř čítankově právě "případ Michálek". Zdá se mi den ode dne neodbytněji, že základní charakteristikou doby, v níž žijeme, je pokrytectví. Zaklínáme se křesťanstvím, ale vesele zabíjíme, krademe, loupíme a tváříme se, že to jinak nejde. A když se najde jeden jediný, který se prokazatelně nebál a odmítl krást, tak ho zadupeme do země.
Dá-li bůh, přijme Libor Michálek nabídku Víta Bárty a vymění obskurní pozici nechtěného záškodníka na Státním fondu životního prostředí za novou příležitost na Státním fondu dopravní infrastruktury. Ale bude to náplast, náhražka, prkno položené přes páchnoucí jímku. Takhle si léčbu vleklého a dnes už zřejmě chronického neduhu, jakým korupce je, těžko umím představit.
Co Víta Bártu k takové "záchranné" akci vede? Možná opravdu jen ty nejčistší úmysly. A to je na celém "případu Michálek" nakonec nejsmutnější. Toho naši drazí politici společným úsilím dosáhli  a tam jsme to pod jejich velením dopracovali  - v této zemi už nelze věřit téměř vůbec ničemu a nikomu. Co je jeden den pravda a naprosto nezměnitelné stanovisko, druhý den je jinak. Za jízdy se mění zavedené (a dohodnuté), ožebračují se slabí a bezmocní.
Za porušení smlouvy  by vám v méně "civilizovaných" zemích ustřelili hlavu. U nás to začíná být smutný standard.