... a tady tento pytlíček!

8. 01. 2011 22:11:08
Soumrak padl a můj muž na mne z hlubin své pracovny na otázku, co kutí, tak nějak zasmušile broukl - ále, nic moc. A snad aby dovysvětlil poněkud ochraptělou odpověď, dodal: "Umřel Dienstbier."

Zaskočilo mne to.
Dienstbier? Poslední Mohykán? Poslední slušný? Umřel? Jak to?
Bože. Znala jsem ho asi tak jako jiné současné politiky - tedy přes televizní obrazovku nebo jeho texty. Ale na rozdíl od naprosté většiny z nich jsem si ho vážila, protože jsem si ho mohla vážit. Neměla jsem to štěstí, abych ho poznala osobně, ale měl nepochybné kouzlo osobnosti, a pokud mohu soudit, nestylizoval sám sebe do jakési bezkrevné postavy podřízené stranickým direktivám. Nemusel klopotně hledat slova a potvrzovat vlastní fundovanost nesmyslným pseudoodborným výrazivem. Nepotřeboval to. Troufám si tvrdit, že své posluchače, případně čtenáře jednoduše zaujal přívětivou shodou mezi svými vědomostmi a smyslem pro humor.

Zapomenutá tiskovka
Lidská paměť působí dost zvláštně. Vlastně první, co se mi vybavilo, když jsem se tu smutnou zprávu dozvěděla, byla jakási tisková konference, kde ukazoval insignie úřadu, jímž byl jako představitel naší země pověřen. Už si vůbec nepamatuju, o jaký úřad tenkrát šlo (snad to nějak souviselo s NATO a bezpečností v Evropě), ani jakou funkci měl tehdy konkrétně on. Ale nikdy nezapomenu, jak nádherně dokázal odlehčit atmosféru, když přítomným ukázal jakési nanejvýš z hlediska celoevropské bezpečnosti důležité razítko, a jak tehdy řekl, "tady tento pytlíček", kam se zmíněné razítko mělo ukládat. Smáli se tehdy úplně všichni zúčastnění.
Ono se tehdy nějak vůbec mnohem víc smálo i při dost oficiálních příležitostech.
Prkotinka, já vím, navíc minulým časem už hodně zmatnělá. Jenže prkotinkami je dlážděna naše paměť a naše vnímání těch druhých. Od té doby jednoduše vím, že Jiří Dienstbier měl rád legraci. A smích zlidšťuje. To až o téměř dvacet let později to vypadá, jako by smích a humor k politice nepatřily, jako by znevažovaly posvátnost lidí s politikou spjatých, jako by zejména oni netušili, že právě tohle nanebevynášení sebe sama je od jejich voličů téměř jistojistě odstřihává.
Jiří Dienstbier patřil k novinářům, s nimiž bych si v čase, kdy to pro mne bylo aktuální, přála pracovat. A protože mám jisté povědomí o existenci, historii a společenském a myšlenkovém vývoji dříve jugoslávské části Balkánu, mohla jsem si ho vážit i za to, co říkal a prosazoval v rámci svých dalších aktivit právě o tomto rozbolavělém a neklidném kousku Evropy. Neupadal do účelových proklamací a výzev typu Na Bělehrad! jako jiní méně informovaní, právě naopak - upozorňoval na rizika krátkozrakých a jednostranných řešení, varoval před huráuznáváním Kosova.
Věděl, že demokracii nelze nikam vnášet na bodácích bajonetů.

Laskavý humor - nedostatkové politické zboží
Přiznávám, že mne odchod Jiřího Dienstbiera zasáhl. Ze svého disidentství si nikdy nedělal pomník (a že by mohl). Nepotřeboval to.
Co jiní dohánějí klopotnou snahou přesvědčit o své fundovanosti neskutečně falešným, až bych řekla antičeským slovníkem, zvládal s bravurou a naprosto přirozeně. Přiznávám, na současných politicích napříč politickým spektrem mi vadí především naprostá neschopnost vyjadřovat se přirozeně a česky (nevím, který mediální expert jim radí, aby mluvili jako roboti a internetové "překladače").
Přirozenost, slušnost, ale také inteligence a schopnost jednoduše a věcně formulovat, falešně si nehrát na něco, co nejsem - to jsou vlastnosti, které bych ocenila u všech, kdo vstoupí do politické arény. Jiří Diensbier byl navíc schopen právě onoho jemného a laskavého humoru, který u jiných současných politiků naprosto postrádám. Politici daleko mladší než on možná právě pro ten naprostý nedostatek šarmu působili vedle něj jako seschlí starci.
Smolný lednový den, je mi obyčejně lidsky líto, že Jiří Dienstbier odešel. Bude mi chybět jeho pobavený úsměv i moudrý pohled na nedozrálé hemžení na naší politické scéně. Pro mne byl svým způsobem synonymem pro politickou kulturu. A to je dnes aktuálně a konkrétně v těchto dnech velmi nedostatkové politické zboží.

Autor: Dana Havlenová | sobota 8.1.2011 22:11 | karma článku: 43.75 | přečteno: 7571x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Politika

Kateřina Lhotská

Zlo má jméno „evropské dotace“

Zastánci našeho členství v EU často hovoří o tom, že jednou z jeho výhod je, že jsme průběžně prokrmování evropskými dotacemi. Dle mého soudu nám členství nepochybně nějaké výhody přináší. Ovšem dotace mezi ně nepatří. Naopak...

17.2.2019 v 19:01 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 11 | Diskuse

Karel Trčálek

Autobusák Harabin se chce stát slovenským prezidentem místo Kisky

Dva autobusáci už prezidentský slib skládali. Zeman a Maduro. Proč by se nemohl stát prezidentem i harabusák Harabin?

17.2.2019 v 17:32 | Karma článku: 3.77 | Přečteno: 145 | Diskuse

Jan Dvořák

Předčasné oznámení Babišova vítězství

Zpravodajské kanály i portály od ranního kuropěni informují o sněmu ANO a spekulují o kádrových změnách při obsazení míst místopředsedů.

17.2.2019 v 15:01 | Karma článku: 14.24 | Přečteno: 468 | Diskuse

David Vlk

Předsedo, nežvaň!

Předsedo, kdes hergot doteďka byl ?? Nebyls náhodú posledních pár let ministr financí, místopředseda vlády a momentálně předseda vlády?

17.2.2019 v 12:18 | Karma článku: 40.42 | Přečteno: 2125 | Diskuse

Josef Prouza

Zelená je teorie, praxe strom šedivý

Že to znáte naopak? Tak to jste zaspali. Čas oponou trhnul — a změněn svět!/kam, kam padlo lidstvo staré?... ptám se s Nerudou. Definice elitní avantgardy se sluncem v duši, láskou v srdci a pražskou kávou v žaludku, je tady.

17.2.2019 v 11:09 | Karma článku: 18.69 | Přečteno: 351 | Diskuse
Počet článků 66 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 1664
Tko sam, što sam... Snad jen snílek, toužící po troše mlhy.

Najdete na iDNES.cz