Na festival Colours of Ostrava chodím už léta a upřímně ráda. Vždycky si odtud odnesu nějaký větší či menší muzikantský pokládek, vždycky mne tady něco obohatí, objevím něco, co jsem zatím neznala a co se pak stane stabilní součástí mé fonotéky.
A stejně to bylo i letos, i když přibyl tvrdý alkohol (bůhví proč), ostraha se tvářila nekompromisněji, než jsem bývala zvyklá (čertví proč), a slunce pražilo jak na Sahaře (hádejte proč). Festival mne nezklamal, atmosféra byla fajn a já se těším na další ročníky, i když moje skráně šedivějí čím dál víc a v tisícihlavě nadšeném davu se mi stojí rok od roku hůř. Ostatně letos jsem si vděčně poseděla na tribunách v blízkosti velkých i menších pódií (zaplaťbůh).
Festival byl úchvatný jako každý rok, užila jsem si ho jako patrně naprostá většina návštěvníků.
Ale jedna věc mne iritovala. A nebyl to ani tak problém festivalu.
Nad areálem, stejně jako nad celým městem, po celou dobu konání festivalu visel mrak. A to i ve dnech, kdy nebyl z meteorologického hlediska ani mráček. A nebyl to ani trochu obrazný či metaforický mráček.
Teletextové informace byly nekompromisní - po tři ze čtyř festivalových dní bylo v Ostravě nadlimitní množství polétavého prachu ve vzduchu. Česky řečeno - my všichni jsme tady opět dýchali karcinogenní hnus, který s klidným svědomím a s velmi veřejným souhlasem odpovědných úřadů, místních, krajských i republikových, vypouští do světa neviditelní a stále oficiálně bezejmenní viníci. Těžko říci, zda domorodci tak mocně přitápěli ve vedrech více než třicetistupňových pet-lahvemi nebo zda v téměř liduprázdných ulicích tolik čoudila neviditelná auta (já je tam v pátečním, sobotním ani nedělním odpoledni neviděla, sama jsem na Černou louku jezdila občansky zodpovědně výhradně tramvají).
Přesto (a nebo možná právě proto) se pár kroků od vstupní brány festivalu hrdě tyčil k nebi prostorný stan, nad nímž se vesele třepotal oranžový balón, tvarem spíše vzducholoď, hrdě připomínající Arcelor Mittal coby jednoho z jasně deklarovaných sponzorů.
Oranžově ocelářské memento?
A co nám vlastně dobrodinci z Mittalu chtěli na festivalu připomenout? Že by své nehynoucí sepětí s regionem?
Oranžová skepse
Člověka místního určitě hřeje, že zrovna tahle firma připlatila na událost, která v regionu zatím nemá obdoby. Mám kupodivu velmi neodbytný pocit, že je to ale příliš málo. Možná by příště táž firma mohla návštěvníkům prokazatelně žijícím v Moravskolsezském kraji umožnit vstup zdarma. Že by takový oranžový příslib?
No, nikdy jsem nebyla přehnaný optimista. Stačí, že oranžové barvy společnosti Arcelor Mittal letos návštěvníkům jen skromně připomínaly události spojené s působením firmy ve městě. Třeba mimina dusící se za časů inverze v nedávných měsících. Na tom nic nezmění (úsměvná) žaloba města Ostravy na stát, ani náhlé zviditelnění firmy při akci tak skvělé, jakou Colours of Ostrava bezesporu je.
Oranžová vzudocholoď plápolala nad festivalovým mumrajem jako tichý, ale neodbytný duch, vznášející se nad vodami, a decentně a jemně upozorňovala - pozor, už je červenec, už jen pár měsíců zbývá do časů inverzí a astmatických záchvatů, časů, kdy analýzy pracovníků akademie věd přestanou být jen rychle zapomenutelnými tabulkami a nesrozumitelnými údaji a začnou být až drasticky živé a akutní.
Kdo všechno se ještě přiživí...
Colours of Ostrava jsou stabilně kvalitním příspěvkem k ostravské amibici získat pro město ocenění "město kultury". V souvislosti s oranžovou vzducholodí Arcelor Mittal člověka jen napadne, kdo všechno se v téhle souvislosti sveze a přiživí na místním patriotismu.
Ostatně ta ze široka a daleka viditelná vzducholoď ze své nadpozemské výše vkusně připomněla, že to byla právě firma Arcelor Mittal, kdo před pár měsíci oslovil zpitomělou ostravskou veřejnost plakáty s nestoudnou informací na úrovni propagandy padesátých let. Dva roky před možným spuštěním do provozu dobrodinci z Mittalu hlásili: Odprašujeme!!! Kdyby nešlo o zdraví, byla by ta přihlouplá uklízečka s vysavačem úsměvná. Ale zjevná nepravda nikomu nevadila a onen nanicovatý plakát visel týdny v centru města málem jako firemní vzducholoď nad svobodomyslným festivalem, kde rozhodně nevzývají kapitalismus jako spásu světa. Inu, kouzlo nechtěného.
Lehkomyslně oranžová vzducholoď, plující nad festivalovým mumrajem, mi nakonec připomněla ještě jeden dost crazykomický fakt - že totiž ministerstvu životního prostředí velí hoch, který by prý za český průmysl dýchal.
Naštěstí pro něj, (už) nemusí dýchat v Ostravě.
