Tak jsme přežili další inverzi. Nemáme vyhráno, protože jedovatá mlha může kdykoli zase pohltit město, a doporučení lékaře (Události ČT, 10. 2. 2010) je jednoznačné - nedýchat.
Bydlím totiž v Ostravě a dost mne to štve. V časech inverze asi úplně nejvíc. Je to tak trochu záhada - jako by fakt, že vzduch se tady hodně často dá spíš krájet než dýchat, nikomu nevadil.
Spravedlnost po ostravsku
Před časem mne odkrvilo, když tady čelně narazila tramvaj do tramvaje a přitom umírali lidé. Zodpovědní dali hlavy dohromady, ukázali na viníka a nakonec odsoudili řidiče jedné z tramvají. On to přijal a nastoupil trest.
Toho mladého muže si vážím, upřímně.
Ani trochu si ale nevážím těch, kteří takovou situaci skoro dvacet let po sametové revoluci dopustili. Blahosklonně nechali na začátku třetího tisíciletí jezdit tramvaje proti sobě bez jakéhokoli zabezpečení. Kdyby to bylo v Jemenu, v Indii nebo na Srí Lance, asi bych si řekla, že tam holt mají jiné kulturní tradice, ale tady u nás v samém srdci demokratické Evropy? Nebo už tady, ve městě, kde dnes žiju, mají politici tak černým uhlím zanesené mozky, že je nezajímá, v čem se musí dnes a denně pohybovat jejich spoluobčané?
Události posledních dnů mne přesvědčily, že nezajímá.
Politika pro občany, ale s plynovou maskou
Už dost dlouhou dobu si o politice a politicích v tuzemsku nic moc nemyslím, tedy nic moc hezkého. Vypadá to, že politika je především "dost dobrej byznys". Tenhle citát mi nadosmrti nevpálil do paměti politik, ale jistý šéfredaktor. Nebudu ho jmenovat, nestojí mi za to.
Jisté je, že politici, stejně jako šéfredaktoři by měli vědět, co mají v rukou a proč, ten "byznys" je tak trochu navíc. Nejsem si jistá, že jedni i druzí to vždy vědí. V obojím případě je ale dost průšvih, když "byznys" převažuje.
S překvapením jsem zjistila, že u nás, v nejfialovějším cípu republiky (viz každodenní obraz znečištění ovzduší polétavým prachem na internetu, v televizi, kdekoli), se stalo hezkým pravidlem, že kolem Vánoc celé město páchne jako jeden velký smrdutý komín. Jen v blízkosti Masarykova náměstí "voní" přepékané buřty a klobásy. No jak by ne, vždyť i tady nám radnice uchystala "vánoční" trh.
K místnímu koloritu patří, že vánoční atmosféru nedokreslují ani tak koledy, ale melancholická produkce skupinky velice autenticky vyhlížejících Indiánů. Zřejmě pochopili, že s Ostravany mají hodně společného. Vypadá to tak, že místní lidé, stejně jako oni ve své domovině, jsou dávno, systematicky a bohužel i dlouhodobě určeni na odpis a nikoho to nijak zvlášť nezajímá, dokonce ani je samotné. Až na pár vyšinutých ekologů či jaké podezřelé havěti.
Svůj ortel ostravští usedlíci už léta přijímají stejně stoicky a po indiánsku, bez zbytečného a vysilujícího odporu. Snad je to tím černým uhlím, co už tady dávno netěží, že pořád ještě nepochopili, že mají naprosto legitimní právo dýchat normální vzduch, ne odpornou směs prachu a jedů (viz pravidelné tabulky na teletextu ČT).
Dodnes jsou vám místní patrioti schopni vykládat, jak je tu dnes skvěle, to před třiceti lety jste si nemohli ani oblíknout bílou košili! A co má být? Barevná televize a mobilní telefony taky tenkrát nebyly.
Dneska tady nemůžou dýchat, ale zjevně jsou spokojeni, že dostávají aspoň těch 283 mikrogramů polétavého prachu na kubický metřík (informace teletextu včera dopoledne). Snad jsme si měli všichni vespolek otevřít šampáňo, to už tady asi dlouho nebylo, a dá-li pámbu, zase chvíli nebude. Ale kdo ví, když inverze a Mittal dopustí...
No, neměla bych být přehnaně ironická.
Zaráží mne neochota domorodců požadovat víc.
Jak to, že lidé už dávno nevyrazili do ulic a nežádali hlavu hejtmana a místního primátora? A co hlavy jejich náměstků zodpovědných za životní prostředí. Koho má zajímat, že jednání jsou složitá a taková či onaká a všechny ty pseudopolitické žvásty, když ve městě se naprosto neoddiskutovatelně nedá dýchat? Co konkrétně ti dva, potažmo čtyři, udělali proto, aby zima a jakkoli inverzní období nebylo pravidelně časem neskutečného smradu, který vleze všude, i když si byty a kanceláře ucpete k zalknutí?
O co těmto konkrétním politikům doopravdy jde? A zdaleka nejen jim. K čemu jsou takoví radní, kterým je fuk, v čem "jejich" lidé žijí?
A koho to vůbec zajímá? Vypadá to, že zejména novináře nijak zvlášť, zřejmě mají jiný "byznys". Zřejmě je to málo mediálně či obrazově atraktivní - přece jen pózovat před visícíma nohama mrtvého cestujícího po železničním neštěstí (televizní zpravodajství ČT, Studénka 2009) bylo mnohem větší vzůšo než do omrzení pořád dokola neukazovat vlastně nic, přesněji předvádět jen špinavou nekonkrétní mlhu. Co na tom, že ta mlha s menšími výkyvy leží ve městě a na něm už víc než měsíc. Z politického i novinářského hlediska je to zjevně banalita, vlastně nic. Obrazovka i noviny těžko zprostředkují, že se to "nic" nedá dýchat a že to pekelně smrdí.
Jedovaté, nanicovaté (předvolební) NIC
To je asi ta potíž, že jde o takové NIC. Polétavý prach. V podstatě NIC, které vás ale dokonale zacpe a ještě vám do těla uloží nechutná svinstva.
Zřejmě to je ten problém, že se v severovýchodní části republiky vlastně NIC neděje, jen to lidi pomalu a léta otravuje. A co o tom pořád dokola psát? No nic, nebo skoro nic. A když NIC pomine, všem se - pochopitelně - uleví, a zase není třeba nic řešit, zejména ne to NIC.
To jen mapky v pravidelné televizní relaci o počasí fialověly (a fialoví) v našem konci republiky až hrůza, ale jinak se neděje naprosto nic. (To už nebylo na šampáňo, ale na pořádnou flašku slivovice.)
Nevím, snad je to tím černým uhlím dosud putujícím krevním řečištěm většiny domorodců, že stávající poměry berou jako standard a nepotřebují ani nepožadují víc.
Škoda, že je není možné poslat aspoň na rok do jiné části republiky, ale možná by tam pomřeli, protože to NIC už se v nich usídlilo tak absolutně, že v jiných poměrech ani žít nemohou, kdo ví. Ale možná by přežili a vrátili by se domů a začalo by jim vadit svinstvo, v jakém je tady kdosi drží jen proto, že oni už si na to zvykli.
A přitom mají všechna práva i možnosti chtít víc. Ale tak nějak - nechtějí.
Tváří v tvář takovým postojům pak aktivita dětské lékařky z místních Radvanic, MUDr. Evy Schallerové, připomíná dona Quijotta a větrné mlýny. Zaplaťbůh za její práci a odhodlání. Pozoruhodné je, že pracovnice krajského úřadu už ji prý oficiálně vyzvala, aby jí neposílala další podklady o chorobách dětí v jejím obvodu. A co s nimi má dělat, zřejmě si je má uložit do šuplíku a počkat na další inverzi? Snad by paní doktorka měla posílat do kanceláře paní ředitelky nemocné děti, které jí opakovaně chodí do ordinace s pořád stejnými příznaky a diagnózami. Jenže ono je přece jednodušší pracovat s čísly než s živými lidmi, to se to pak škrtá a ruší, jedna báseň.
A co ostravské matky? Myslí si, že je spasí přesvědčení, že neviditelná ruka trhu prostřednictvím demokraticky zvolených zástupců něco zmůže za ně, když už to víc než deset let nedokázala? Nebo snad nějaký osvícený doktor, až bude mít jich potomek chronické onemocnění plic, srdce a dalších orgánů vyřeší to, co by se bývalo řešit vůbec nemuselo, kdyby fabriky dodržovaly limity, které neměl kdo stanovit, a včas a skutečně omezovaly výrobu? Zvedá se mi žaludek, když si představím obligátní a standardně kluzké výmluvy politiků a změť údajů, kterou vyzvracejí do tváří svých spoluobčanů zodpovědní úředníci, jen aby doložili, že se pořád nic neděje. A proč taky, vždyť jde o NIC.
Ale kde není žalobce, není soudce.
Řešení je nasnadě - vypadnout odsud, ať si tady ti zabednění pojídači černého uhlí, pardon vdechovači polétavého prachu, třeba zcepení, ať si tady dýchají, co chtějí, v nejfialovějším místě republiky, možná i celé Evropské unie.
Ale je to řešení?
A je to řešení pro ně a jejich děti?
Omlouvám se, musím se vykašlat..., to NIC.
