Tak nám ve sněmovně přistál poslanec (nepravomocně) odsouzený z korupce. Že prý to nikdo nevěděl. Že prý on nic neudělal. Kdyby to nebyla horce aktuální současnost, připomínalo by to jistého českého velikána...
Tak tihle spolu 21. března 2002 v Kolíně určitě hovořili.Informační stránky poslance Cabrnocha
Když jsem poslouchala, co se dělo na víkendovém kongresu ODS, měla jsem až příliš často pocit, jako bych pořád dokola slyšela ono cimrmanovské „vy jste spolu nehovořili?“ Jako by byli řečnící politici nižší i vyšší třídy stiženi jakousi záludnou komunikační chorobou: mluvili sice jako z partesu, ale nevypadalo, že vědí, co si vlastně říkají, hlavně že občas zazněl potlesk.
Tenhle pocit potvrdilo následující dění ve sněmovně.
Patálie ve sněmovně aneb Cimrmanova konstanta
Poté, co 1. místopředseda strany zázračně vyřešil situaci a tři odpůrci balíčku zmizeli ze sněmovny, nasadili si tam spolustraníci jiného koloucha, který ale aktuálně už zase ve straně není. Prý dočasně.
Jako by už zase ve vzduchu viselo ono cimrmanovské – vy jste spolu nehovořili?
Člověk by si řekl, no tak asi nehovořili a dál by mohl vypínat mozek, kdykoli se objeví v médiích některý z novodobých papalášů.
Jenže oni spolu hovořili a ne málo.
A nejen, že se potkali „u Kolína“, oni dokonce problém novopečeného poslance, nyní již bez stranické knížky, probírali, protože o něm všichni věděli. Od bývalého kolínského starosty Buřiče, přes europoslance Cabrnocha až po předsedu ODS Nečase, který se už před dvěma lety na adresu dnes ještě poslance Pekárka doslova vyjádřil: "Nemá v ODS ani v politice co dělat. Odejde z kandidátky ODS, a pokud ne, bude rychle vyškrtnut. " (na idnes 23. září 2010).
Má pan premiér tak vážné potíže s pamětí, že si nepamatuje šachy na kandidátce vlastní strany a dokonce vlastní slova? Nebo spolu Nečas a Kuba nehovořili? Nebo spolu v ODS nehovoří nikdo s nikým?
Je příznačné, že ke schválení kontroverzního balíčku, který i podle odborné veřejnosti posílá zemi tak nejvýš do řiti, Pekárkovo (nepravomocné) odsouzení nevadilo.
Pan čerstvě upečený poslanec až do dne, kdy vykonal svůj historický úkol, vlastně taky s nikým nehovořil. On sice trochu hovořil, ale zase ne moc, aby si snad svůj příchod do sněmovny nerozmyslel. Matně si vzpomíná, že "volal určitě pan předseda a jistě volali ještě další, ale nemohli se mi dovolat...", esemesku poslal tehdy ještě poslanec Fuksa, nakonec se dovolal jakýsi zaměstnanec sněmovny, který nebohého Pekárka konečně pozval do sněmovny. A zřejmě také hovořil-nehovořil s poslancem Stanjurou (!?). A přestože všichni věděli, jaké závaží vleče ten křehký bývalý kolínský místostarosta na noze, nikdo nic neviděl, neslyšel, (nepravomocně) odsouzeného kandidáta nikdo z matičky strany neupozornil, že by se do sněmovny neměl cpát. A tak máme za korupci už odsouzeného poslance, zvoleného za ODS, kterého ale rodná strana dva dny poté, co posloužil, zničehonic nechce ani vidět.
Pokusní králíci nebo fackovací panáci? Obojí
Coby občan téhle podivné země si připadám už nejen jako pokusný králík, ale také jako fackovací panák. Lusk - lusk - lusk...! Jen to sviští: církevní restituce, které víc než polovina obyvatel této země nechce (vy jste s námi nehovořili?), s-karty, které se nepovedly a chce je snad jen Česká spořitelna (vy jste spolu nehovořili??), chaos kolem nemocnic a zdravotní péče (tak to už je naprosto bez hovoru - o nás bez nás)...
Církevní restituce prý ale restituce nejsou, je to vyrovnání státu s církvemi. Ale vlastně to není vyrovnání státu s církvemi, ale muselo to být teď hned, a navzdory aktuální situaci ve státních financích, včera bylo pozdě.
A muselo to být tak nahonem, že se nad tím novopečená předsedkyně nové ministrany Karolína Peak ještě ani nestihla začervenat, jak rychle umí změnit názor, pokud z toho kyne nějaký prospěch. Prý se tomu v politice říká umění kompromisu... (Doufejme ale, že jde skutečně "jen" o změnu jednacího řádu, což je nesmírně praktické zejména pro budoucnost strany, která se s vysokou pravděpodobností v příštích volbách zcela rozplyne v nicotě).
A copak nám to kutí rovnou pod nosem?
A zatímco se opozice vzteká, co že jí to zase vládnoucí partaje vyvedly, v parlamentu už leží v podobě přílepku pozoruhodná novela zákona o svobodném přístupu k informacím. Spoluautor původního znění Oldřich Kužílek o ní tvrdí, že "je to velká legislativní lumpárna". Vystoupení ministra spravedlnosti na kongresu ODS, v němž otevřeně vyzval k přiškrcení práva na informace, nebylo tedy žádné zbožné přání. Až dosud mají občané právo získat od úřadů do 30 dní jakoukoli informaci, úřady se sice kroutí jako žížaly, ale nakonec se vyjádřit prostě musí. Odborníci novelu z dílny ministerstva vnitra pochopitelně kritizují. Návrh změn totiž skrývá řadu bodů, které získání informací nepříjemně zkomplikuje, navíc rozšiřuje oblasti informací, které nebudou veřejně přístupné, například výši platů a odměn ve veřejné správě. (Oni už zase - pro jistotu - nehovoří???)
A zatímco se europoslanec Cabrnoch v roli skutečně ošklivého mediátora v kauze Pekárek ani trochu nestydí, že před dvěma lety dobře věděl, co se stalo v Kolíně, a nejednal, zřejmě proto, že měl aktuálně starosti s hledáním kupce svého podílu ve společnosti IZIP, jeho straničtí soukmenovci se veřejně bičují za ztrátu voličské přízně a ministr Blažek vyváženě blábolí o nesmyslnosti přehnaného přístupu veřejnosti k informacím, špičky českého práva přicházejí s tristním zjištěním: Stát už není schopen přijímat zákonné normy, které by pak sám dokázal uvádět do praxe, kontrolovat jejich uplatňování a sám je také dodržoval. Před právníky, advokáty a soudci to na odborné konferenci o vymahatelnosti práva v ČR prohlásil předseda Nejvyššího správního soudu Josef Baxa. Vlastně to není nic, co by se nedalo čekat. Kreativita zákonodárců v tuzemsku je v tomto směru proslulá. „Systémy jsou zahlceny blbostmi, to nelze jinak vyjádřit,“ pravil doslova Baxa. Ale asi dřív dostanu infarkt, než v této zemi vezme někdo vážně skutečného odborníka. (Přece se politici nebudou tázat na názor odborníků, jinými slovy, přece s nimi nebudou hovořit?)
Co čekat od lidí, kteří sami nevědí, co lze a co už ne? A kde se to také měli naučit, že? Vždyť sami neumí uvažovat jinak než podle osvědčeného „co není zakázáno, je dovoleno“.
Demokracie jak pro koho. Nebo podle koho
"Vy jste přivedli českou politiku na úplné dno a bude velmi těžké obnovit důvěru lidí v politiku a demokracii," vytkl vládě před schvalováním onoho vykutáleného "balíčku" Adam Rykala (ČSSD). Coby politický dorostenec má právo snít. Jenže tady není co obnovovat, protože tady už dost dlouho vůbec nic jako důvěra v tuzemskou politiku a "demokracii" není. Tady především chybí víra ve stranické sekretariáty, a krátkozrací politici (modří, červení, oranžoví, pruhovaní i flekatí) to pořád nechápou, protože jsou buď tak mladí, nebo tak senilní. V některých pozoruhodných případech tenhle handicap zjevně splývá.
A co to vlastně demokracie je? Je to schopnost politické strany přivést do parlamentu poslance (nepravomocně) odsouzeného za korupci? Nebo schopnost politické strany ve městě či regionu financovat z obecní kasy soukromý byznys, třeba krachující profesionální fotbalový klub, a souběžně zvyšovat jízdné v hromadné dopravě, protože obecní kasička je prázdná? Anebo je to schopnost strany posadit do nejvyšších křesel kohokoli, hlavně že umí do zmrtvění opakovat pitomosti, které odborná veřejnost zpochybňuje anebo je rovnou odmítá?
Dnes má kdekdo demokracie plná ústa, ale praxe ukazuje zřetelně pouze jedinou věc - demokracie momentálně připomíná nejvíc ze všeho plastelínu, takže si z ní leckdo uhněte, co si právě zamane (třeba bývalý chemik státní rozpočet anebo poměrně antikřesťanské restituce). A v podobě, jak ji v tuzemsku zažíváme, má jediný smysl - zakonzervovat takový stav, aby vyhovoval právě a jen někomu.
Bohužel nejde o nepovedený cimrmanovský plagiát.
Je to poněkud děsná realita.
